Z pouště do pouště – 3 den

Vstal jsem jako první a při čištění zubů jsem se pomalu zadíval přes okno, kde stály zaparkované Toyoty. Za nimi se rozprostírala poušť. Jelikož nefungovala v místě, kde jsme byli, od 22.00 elektřina, potmě jsem se vykradl ven. Venku vládlo naprosté bezvětří, ticho a prázdnota. Jen v dáli se lesklo rudě červené jezero od hvězd, se kterými jsme včerejší večer seznámili.

Vytáhl jsem foťák a snažil se poprvé za svůj život fotit noční oblohu. Byl to nádherný a výjmečný pocit, tam je tak stát sám, v tichu, které jsem nikdy nezažil.

Přivolal jsem Kláru, aby se šla podívat, ale okamžik asi neuměla docenit, možná proto, že byli 3 hodiny ráno.Když jsem se vrátil zpět do hostelu, již se připravovala snídaně. Posadili jsme se ke stolu, najedli se a ve 4 hodiny  jsme znovu naložili věci na střechu auta.

Když jsme se dostali do naší nejvyšší nadmořské výšky přes 4 300 metrů nad mořem, uviděli jsme zdáli to, kvůli čemu jsme vstávali. V té nekonečnosti pouště se k nebi ubíraly proudy páry, vyvěrající z děr uprostřed krajiny, která jakoby z Marsu vypadla. Už jsem pochopil, proč právě tady se testují vozidla pro budoucí mise na Mars. Rudá krajina s gejzíry, kde východ slunce protínal páru, vznášející se k ještě spícímu nebi, byl magický.

Poté následovalo to, pro co bylo předurčené pivi, které jsme s sebou vlekli. Koupel v termálních pramenech. Byla taková zima, že se mi nechtělo ani si sundat ty dvě bundy, co jsem měl na sobě, natož vlézt tam v plavkách. Ruce jsem měl úplně nehybné. Ale když jsem poprvé okusil horkou vodu, bylo to skvělé. Okamžitě jsem se ponořil a po čtyřech se doplazil k okraji přírodního termálu a vychutnával si doslova oslňující pohled přes jezero, kde se pásli plameňáci.

This slideshow requires JavaScript.

Opilí z horké vody, nadmořské výšky a časného ranního času, jsme nastoupili do auta a s dvěma zastávkami jsme se dostali na hranice.

Odtud jsme měli již zaplacený autobus, který nás převezl Chile. Poznali jsme to tak, že z prašné cesty jsme najeli na luxusní silnici, kde snad po každém kilometru byl zpomalovač pro kamiony. Cesta vedla pořád dolů, a i když jsme byli již v Chile dobrou půl hodinu,pasová kontrola nikde. Nacházela se  až ve městečku San Pedro De Atacama. Město se nachází v poušti Atacama, a to doslova pod Salarem. Když se díváte ze San Pedra, vidíte obří útes asi 800 m vysoký, táhnoucí se obrovskou dálku po velké části Atacamy, a právě na tomto útesu sídlí Salar.

Ubytovali jsme se v místním kempu, který se stal naším domovem na více dní, než jsme předpokládali.