Yumbilla vodopád

Můj trik, jak objevovat místa, která nikoho moc nezajímají a většina lidí je přejde, je takový, že vezmu mapu oblasti a koukám se, kde je co zajímavýho. Když mě něco nadchne, tak se podívám na internet a většinou najdu nějakej obrázek nebo informaci. U vodopádu Yumbilla tomu nebylo jinak. Jestli myslíte, že cestování s cestovkami je drahý, tak cestování bez nich je v Peru ještě dražší. Proto jsem si rozmejšlel celou dobu jestli jet či nejet a znáte to… Bude to komplikovaný atd.,. člověk má najednou sto výmluv. Ale tak je to vždycky, když jedete někam do neznáma. Prostě člověk je trochu lenoch.

Já jsem se překonal a ráno vyrazil. Vzal jsem z autobusového nádraží v Chachapoyas autobus a společně s mými cestujícími jsme vyrazili. Tedy ještě než jsme vyrazili, tak muselo dojít k pár úpravám v dodávce. Například pánovi řidič důsledně vysvětlil, že živá morčata v pytli opravdu nebudou na zemi vedle něho. Když morčata odpochodovala na střechu, tak než stačil řidič znovu usednout na sedačku, tak z poslední řady se ozvalo….MUZIKA!! A strhla se bitva mezi pasažéry dodávky, jakou rádiovou stanici. Až řidič musel všechny okřiknout. Tak konečně jsme byli připraveni vyrazit. Tedy mezi tím si jeden z pasažérů vzpomněl, že nemá telefon, takže jsme ještě museli jet k němu domů ho vyzvednout.

Do Pedro Ruiz jsme dorazili za necelé dvě hodiny a já si vzal hned mototaxi, které mě dopravilo za 30 minut do vesnice Cuispes. A to byla moje konečná , co se týkalo znalostí, jak se k vodopádu dostat. Když jsem vystoupil, tak jsem se rozhlídl…na náměstí nebyl nikdo. Nebyl tam ani jeden obchod. Jediné co mělo otevřený dveře, byl místní úřad. Nevěděl jsem ani jakým směrem se vydat, protože celé okolí bylo v hustej mracích. Udělal jsem pár kroků a někdo na mě zavolal…hej amigo…otočil jsem se,….k vodopádům? Ano,…pojď za mnou,…tak jsem šel…Než jsme došli k místnímu úřadu, tak už vycházel odtamtud chlapík. Můj doprovod mi řekl:” dovol, abych Ti představil El Presidente” ( tak se nazývají zde starostové, guvernéři ,no a pak prezident). Pozdravili jsem se a oba dva mi něco povídali… vůbec jsem nerozuměl , co mi chtějí říct. Dohadovali se mezi sebou a ukazovali směrem k mrakům. Pak jsem pochopil, že mi chtějí říct, že nemůžu jít, protože jsem přijel pozdě a mototaxi neprojede silnicí, protože se tam pracuje. OK, co to sakra je za logiku, chtějí nějakej úplatek nebo co? Tak říkám, že tam dojdu, že jsem rychlej. No s tou nohou, budu určitě nejrychlejší, pomyslel jsem si…. Nakonec celou akci mezi sebou odsouhlasili. A El Presidente mě odvedl do své kanceláře, což byl stůl na jeho dvorku. Tam mi začal něco kreslit a vysvětlovat. Něco o třech lidech a že musím bejt rychlej. Říkal jsem si, co je to zase za akci, kterou jsem si vymyslel? Z kreslení vzešla mapa. Nakonec mě starosta odvedl za náměstí do místního domku, to už jsem měl ruku v kapse na noži a měl jsem nepříjemnej pocit, že mě tam odkrágluje. Když jsem se v domku propletl mezi slepicemi, tak vyšla paní s knihou. Byla to registrační kniha návštěvníků a já si všimnul, že dnes vyrazili ke stejnému vodopádu dva Chilané a jeden Mexičan. Zaplatil jsem 10 SOL a vyrazil jsem.

Hned u první odbočky jsem si nebyl jistý, ale vedla pryč z vesnice a mě se chtělo tuze močit, překvapivě. Pak po široké cestě, která se teprve stavěla jsem měl vystoupat 5km. Na 2 kilometru jsem začal pochybovat jestli jsem odbočil opravdu správně, mapa byla,…. no hodně zjednodušená, navíc začalo pršet, jak jinak , a to hodně pršet. Ale řekl jsem si, že to prostě vystoupám a uvidím. Na třetím kilometru mi spadl kámen ze srdce, uviděl jsem dva kluky a jednu holku, jak se před deštěm krčí pod přístřeškem. Ihned jsem zamířil k nim…Chilané anglicky nemluvili, ale Mexičan ano. Prej, že můžu jít s nima. Souhlasil jsem a vyrazili jsme. Mexičan pořád něco pozoroval v džungli, jednou, že tam je had, podruhý zase něco jinýho. Cesta na 5km končila. Vlevo, ale byly dřevěné dveře. Chilan vytáhl klíč a začal je odemykat. Tak teď už vím, proč jsem měl být rychlý a dohnat je. Nicméně, otočil se na nás, a že mu to nejde odemknout. Super…naštěstí si asi za 5 minut uvědomil , že odemyká klíčem od hostelu. Zašátral v baťohu a objevil další klíč, který do zámku už pasoval. Otevřel dřevěné dveře. V tom jsme všichni začali vykřikovat ” wow “…

Dosud jsme šli po široké blátivé cestě, nehezkým prostředím, ale za branou byl uplně jinej svět…ztracenej svět. Úzká cesta vedla směrem dolů, obklopena hustým zeleným pralesem a na konci cesty byla jenom tma, tak hustá džungle byla. K vodopádu to nyní bylo 4 km. Těch 5 km v dešti po kličkování rozrytou silnicí jsme šli 2 hodiny. Takže jsme si museli máknout. Aspoň to jsem si říkal, než jsme po 1km dorazili na vyhlídku.

Byl jsem v čele naší výpravy, takže jsem tam dorazil jako první. S úžasem jsem se zastavil.To,co jsem viděl, jsem neviděl nikde na svete,a že jsem toho procestoval hodně a výhledů jsem taky viděl hromadu. Podemnou byl hustý prales, táhnoucí se několik kilometrů v propasti, aby na druhé straně mohl zase stoupat ke skaliskám, které se tyčily v  několika kilometrovým oblouku několik set metrů nademnou, vedle mě. Z úpatí skal se pomalu snášela voda z vodopádů. Usadil jsem se na lavičku a pozoroval scenérii, která se odehrávala několik kilometrů daleko podemnou. Obrovská hustá bílá mračna se valila po stromech nepředstavitelnou rychlostí, aby narážela na skály a vodopády, kde se tříštila a stoupala nahoru a nahoru. Seděl jsem tam dávno po tom, co všichni odešli  pokračovat dál k vodopádům. A já jsem si jen v duchu říkal: “tohle jsem hledal celej život, perfektní scenérii, opravdový a nespoutaný, lidmi nepoznamenaný,mlžný prales.”

Vyrazil jsem za ostatními a rychlým tempem jsem je dohnal u vodopádu, který byl před Yumbilla. Opět mě ohromil, protože stezka vedla pod ním.Hned jsem věděl, proč jsem se hnal za nimi. Prostě protože fotit se pod vodopádem, to asi jen tak každý den nezažijetete.

Přešli jsme ještě jeden vodopád a nakonec došli k Yumbilla vodopádu, kde jsme museli peřeje, které z vodopádu mocně stékaly po kamenech přeručkovat. Na vodopád nebyl tak fascinující pohled, jako na vodopád Gocta, i když tu dobu hodně pršelo, tak jeho šířka a výška, tak fascinující nebyly. Udělali jsme pár fotek a já jsem zavelel, že musíme jít už nazpátek, byly 2 hodiny odpoledne a ujít ty 4 km džunglí nám trvalo 3 hodiny.

Jakmile jsme vyrazili, začalo opět hustě pršet a přes džungli, a tím i přes naší cestu se začaly tvořit nové vodopádky,ale celí promáčení jsme statečně pochodovali vodou a bahnem. Cestou Mexičana Juana něco kouslo a uprostřed džungle jsme začali na jeho rameni zkoumat, co se stalo, ale nic tam neměl. Každopádně začal říkat, že necítí ruku, poté, že se mu točí hlava,’a pak, že tam určitě umře. Tak jsem ho pocelou dobu uklidňoval, že určitě neumře, protože ruku nemá ani nateklou ani žádnej červenej štípanec se neobjevil.Když jsme vyšli z džungle na rozrytou cestu, hned jsme poznali, že z teplé džungle jsme pryč a studený vítr, který směřoval déšť do naších tváří ochladl. Po pár kilometrech jsme byli uplně promrzlí, ale pořád jsem se necítil tak promrzle, jako na Inca Trail.

Když jsme sešli do vesnice, přestalo pršet a dokonce jsme viděli lehký náznak západu slunce. Začali jsme hledat u lidí na zahrádkách dva moto taxíky, které by nás dopravili zpět do Pedro Ruiz. Cestou na náměstí jsme potkali Španěla, který dělá dobrovolníka pro vládu. A ten začal vyprávět, že vláda z tohodle města, chce udělat nový turistický centrum. On má na starosti výběr a budování tras pro canyoning.Zjistil prý, že jsou tady nejlepší trasy na světě, a že za pár let to bude velký hit…. Po zádech mi projel divný mrazivý pocit a tentokrát to nebylo z počasí. Canyoning je super aktivita a je to zážitek, zvlášť, když jste uprostřed džungle a z vodopádu, který slézáte na vás prská voda. Ale stejně nic se nevyrovná pocitu, když stojíte sami uprostřed nespoutané krásy, která bude zdecimována právě těmito aktivitami v regionu. Bylo mi z toho smutno… Během našeho rozhovoru se pro nás našly moto-taxi. Popřál jsem Španělovi ze slušnosti hodně štěstí a vyrazili jsme na cestu směrem dolů, do Pedro Ruiz. Cestou mi Mexičan sdělil, že má rád horory, a že ho už ruka nebolí. Tak to vysvětluje lecos v té džungli, pomyslel jsem si. Také nevím, jestli mě zamrzl mozek cestou dolů ,ale řekl jsem Juanovi, že teďka sleduju seriál Narcos, a že to je super. Juan mi totiž řekl před tím, že pochází z Tijuany…no jen se na mě podíval vražedným pohledem…a nějak ze slušnosti řekl, tak tohle já fakt nemusím.

Když jsme koupili lístky na colectivo, tak místní babička si začala Juanovi stěžovat, že viděla Američany s dlouhými vlasy, a že si ty vlasy nečešou a poprosila ho, aby když potká američany, jim to připomněl. Juan jí odpověděl, že nejspíše myslí rastafariány, a že to maj tak schválně, což babička nemohla pobrat. Před tím, než jsme nastoupili do colectiva, vylili jsme si vodu z bot, vyždímali ponožky a vyrazili jsme zpět do svých hostelů.

Vodopád Yumbilla byl nezapomenutelný trek. Nejlepší, co jsem v Peru zatím měl. Asi možná, že jsem se cítil jako opravdový objevitel neznámého. Ano, objevitel…objevil jsem pro sebe jednu z nejkrásnějších scenérií v Jižní Americe.