Vstup do parku Cajas

Stojím na útesu bičován déštěm a větrem, koukám se do dálky na kaskádu jezer. Snažím se nakreslit vzor pro odemknutí telefonu, a abych mohl zkontrolovat naši pozici, ale brání mi krev, která mi teče z mých prstů. Po chvíli úsilí odemykám obrazovku a uvědomit si, že jsme vylezli na jinou horu, zabloudili jsme…Vítejte v Cajas, do národního parku, kde dominuje voda a vítr.

Cajas národní Park se nachází 30 km od města Cuenca. Park pokrývá 29 000 hektarů, je domovem více než 250 jezer a leží v nadmořské výšce 3800-4200 metrů. Do parku se dostanete buď klasickými autobusy na trase Cuenca – Guayaquil nebo autobusem, který jezdí z Cuenci pouze do národního parku. Samozřejmě můžete použít jednu z tour-operátorů, které pořádají jednodenní organizované výlety.

Příjezd

Rozhodli jsme se, že zde budeme spát tři noci. Tak jsme koupili jídlo za 60USD (doma jsme si uvědomili, že polovinu z toho nepotřebujeme). Nepotřebné věci pro hikování (laptop, pevné disky, plavky) jsme nechali v kuchyni hostelu a odjeli jsme… Dojeli jsme do parku za 2 USD / osobu do parku, kde jsme se museli povinně zapsat do knihy a byli jsme ponaučení o rizicích, které jsou momentálně v parku, také nám byly sděleny nejlepší trasy a vyfotili si jedinou mapu parku, která visela na zdi. Za jednu noc jsme zaplatili 4USD / osoba. No, platili jsme jen jednu noc.

Dobrodružství!

Vyšli jsme z rangerské budovy a celý nadšený jsme se ztratili v oblasti rangerské stanice parku. Asi 15 minut jsme chodili po parkovišti a hledali kudy se vlastně vydat. Po zvážení všeho, jsme se rozhodli jít 30 minut po silnici nazpět do Cuenci a pak zahnout doprava do divočiny. Naším cílem bylo dojít, do kempu, který byl vyznačen na mapě asi 10km daleko.

To by neměl být problém za šest hodin tam dojít. Z cesty jsme museli pěšky na první kopec. Začali jsme pomalu stoupat a vozy byly slyšet méně a méně. Cesta pomaličku přestávala existovat a bylo stále více a více bahna. Vylezli jsme na kopec a snědli jsme náš první oběd v divočině, empanadas. Přestože jsme měli připravené čínské nudle, ale náš cíl nebyl daleko a budeme mít k večeři chilli con carne s těstovinami.

Báječná věc o Andách je, že když se podíváte zeleně béžové hory, vypadají extrémně kompaktně, jako by byly perfektně posečené. Takový výhled, jsme měli během našeho oběda v údolí. Zdání ovšem klamalo, a když jsme šli přes údolí zjistili jsme, že sametový povrch v Andách je metr vysoká tráva, která vás může pěkně pořezat a to zvláště, když padáte a oné trávy se chytnete. Na druhé straně příroda je tu tak čistá, že se rány hojí za pár minut.

Poměrně rychle jsme sestoupili do údolí a jako odměnu nám byly ukazatelé. Do této doby jsme viděli cestu a šli po ní. Ukazatel byl otočený na 4100 metrů vysoké hory. To znamenalo znovu vyšplhat 150 vertikálních metrů. Od ukazatele nebyla žádná cesta. Vytáhl jsem tedy kompas a nastavil cíl na největší jezero v regionu a tím i do našeho tábora. Krajina vypadala jako z jiného světa a výhledy byly fantastické. V 17.00 hodin jsme dorazili k jezeru. Ale tábor tam nebyl.

V šest hodin zde slunce zapadá a je nemožné jít po setmění. Příručka pro přežití v těchto situacích říká. Rozhledni se na vrcholu. To je to, co jsme udělali. Shromáždili jsme naše poslední síly a vylezli na kopec….nic jen pustina a zapadající slunce. Takže jsme zjistili, že jediné místo, kde bychom nebyli zaplaveni v případě dešťů, a kde je rovný místo je přesně tam, kde stojíme. Vysoko nad velkým jezerem.

Postavili jsme stan, navečeřeli jsme a šli jsme spát…. když tu najednou… zvuky, které se třely o náš stan. Veronika si začala dělat starosti. No pokud jste viděli film Wild, víte, co se děje. Ano, samozřejmě, je to tam nebezpečné zvíře, které nás chce sežrat. Vyšel jsem ven ze stanu, uvolnil plachtu, která dělala hluk a snažil se usnout. Do půlnoci jsem nemohl spát, jak mě všechno z těžkého batohu bolelo. Jakmile jsem si vzal ibuprofen, usnul jsem okamžitě a jediná věc, která nás vyrušily, byly dvě bouře, které se přehnaly nad námi.