Velikonoční ostrov a vulkán Orongo

Když jsem vstal, cítil jsem se skvěle, byl jsem jako znovuzrozený. Hlavu jsem měl lehkou a byl jsem nabitý energií. Jednalo se o úplně opačný pocit, než předcházející den.

Vlastně … víte … udělal jsem spoustu chyb v předešlém roce. Ale to ráno, když mi poprvé do stanu začalo svítit slunce, jsem byl schopný začít znovu. Myslím tím, začít znovu žít lepší život. Prostě a jednoduše, jako by ve mně někdo zmáčkl tlačítko restart. Když nyní, takřka měsíc a půl po návštěvě Velikonočního ostrova nad tím přemýšlím,tak den předtím ze mě ostrov vysál tu špatnou energii, která ve mě dřímala, a poté mi začal dávat tu pozitivní. Já vím, zní to šíleně, ale je to tak.

Takže nabitý vším tím pozitivem jsem se rozhodl, že se dnes podívám na přistávací manévr letadla, které prolítne těsně nad mojí hlavou a já budu sedět uprostřed oceánu na skále a koukat, jak se malá tečka v dáli promění ve velký stín nade mnou.

No a poté si dám odpolední pauzu a při západu slunce budu vystupovat na vulkán Orongo, kde počkám, až slunce zapadne.

Na posvátné místo Orongo

Trek byl delší, než jsem si představoval, ale času jsem měl dost. Spíše jsem se coural, než šel. Stezka na Orongo se používala v době původních obyvatel. Na rozdíl od větší části ostrova jdete lesem a křovinami. Cesta z kempu k vulkánu mi nakonec trvala 2,5 hodiny.

Když jsem došel k vulkánu, výhled byl jedním slovem fascinující. Jedná se o pozůstatek sopečné činnosti, který je zalitý vodou. Ve vulkánu se nachází plovoucí ostrůvky s unikátní faunou a florou, a to díky mikroklimatům, které ve vulkánu jsou. Aby vulkán udělal na vás ještě větší dojem, tak část okraje je zbořená a je zde prostor s výhledem na oceán. Okraj vulkánu pak přesně z nějakého záhadného důvodu trefuje obzor oceánu s nebem. Úchvatné!!

Měl jsem to neuvěřitelné štěstí a dokonce v ten okamžik, kdy jsem pozoroval ve vodní hladině odrážející se mraky, připlula výletní loď, právě do zbořené části vulkánu. Vidět loď tady je obrovská vzácnost, jelikož Velikonoční ostrovy jsou mimo lodní trasy. Není tu vlastně ani žádný přístav. Z vrcholku vulkánu jsem viděl, jak loď objela vulkán a jen letmo lízla městečko se sochami Tahai, kde ani nezpomalila. Poté už jsem viděl, jak loď rozsvítila všechny žárovky a začínala se ztrácet v západu slunce na obzoru. Taková škoda, lidi na té lodi právě minuli velice úžasné místo na Zemi, pomyslel jsem si.

Já jsem se šel podívat ještě na posvátnou vesnici Orongo, která leží na konci cípu vulkánu, ale když jsme přišel, už bylo zavřeno. A tak jsem si vzal psa, kterému jsem před tím dal sušenku a za tmy, tentokrát již vybavený čelovkou, jsme se vydali směrem dolů, zpět do kempu. V Jižní Americe je super, že když nechci být sám a chci mít u sebe němou společnost, vždycky si s sebou můžu vzít na trek nějakého pejska. On nechce být taky sám a je šťastný, že se může ke mně přidat. Jít po mém boku jako hrdý, spokojený pes a já jsem rád, že mám tichého společníka.