Ve Snu na Velikonoční ostrov

Fikce vs. Realita

Každý si určitě někdy řekl, „tam se nepodívám“. Já třeba jsem si tohle říkal, když jsme se učili ve škole o jezeře Titicaca. Proč se to učíme, když stejně, „tam se nikdy nepodívám“ ?? Ale najednou jsem tam byl, koukající na zlatou vodu, která splývala se zlatým nebem.

Než jsem odjel do Jižní Ameriky, několik týdnů před tím jsem se díval na extrémní sjezd po vulkánu na Velikonočním ostrovu. Když jsem se do díval, plynule jsem přepnul program a nijak jsem nad tím, že bych já tam mohl někdy zavítat, neuvažoval. Jak bych taky mohl… ostrov v Tichém oceánu vzdálený 9 000 km od místa, kde jsem se nacházel.

Když jsem mluvil o našich cestovatelských plánech s Leanou a Kaiem před pěti měsíci, řekli, že jedou na Velikonoční ostrov. Opět mě to nechalo naprosto klidným. Hlasitě jsem se začal smát a řekl, že to já určitě nejedu, protože to je přes můj rozpočet a je to někde uprostřed Tichého oceánu na cestě do Asie.

Ale zjistil jsem, že rozdíl mezi tím říct si „tam se nepodívám“ a být přesvědčen „tam se nepodívám“ je velký. Pro mě byla představa cesty na Velikonoční ostrov, asi něco takového, jako že se někdy dostanu na Měsíc.

Rozhodnutí

Ve Valparisu jsem přemýšlel, co a jak dál, přece jenom od Santiaga jsem byl pouhé necelé dvě hodiny cesty a odtud cesty vedly do dvou směrů… Mendózy a Patagonie. Strávil jsem celý den plánováním Patagonie, kterou jsem měl už z části vymyšlenou z domova. Po celém dnu jsem zjistil, že se mi tam vlastně vůbec nechce. Po 10 měsících cestování a lezení po nespočet horách, jsem prostě neměl tu správnou náladu na campování a pochodování s baťohem. Patagonie je pro mě něco jako posvátnost a nechtěl jsem si zážitek zkazit tím, že budu otrávený, jakmile něco nepůjde dobře. A to se při cestování stává většinou několikrát denně.

Jih Chile měla být vrcholem cesty, ale to se nestane, co teď?

Vzpomněl jsem si znovu na Kaie a Leanu, kteří byli víc jak měsíc přede mnou v cestování, speciálně na jejich blog http://www.mehr-meer.jetzt/. Zamířil jsem tedy na jejich stránky a tam jsem si všiml několika příspěvků o ostrově. To je ono…udělat takovou bláznovinu a doletět na Rapa Nui. Ale počkat, když jsme si o tom povídali letenka stála 1 000 USD. To pro mě nepřicházázelo v úvahu! …. Stejně mě to nedalo a podíval jsem se na internet. Zpáteční letenka za 490 USD na 7 dní, nejspíše proto, že skončily letní prázdniny. Byl jsem nadšený a jako by mi něco říkalo v ten okamžik, přijeď!! Po nějakém váhání, jestli je to vůbec morální něco takového udělat, ( za týdenní pobyt bych mohl být v Jižní Americe pohodlně celý měsíc ) jsem letenku koupil.

Vzhůru ve Snu

Ještě na letišti jsem tomu pořád nechtěl věřit, že poletím, ale bylo tomu tak. Byl jsem taky zvědavý na samotný let. Nikdy jsem neletěl Dreamlanerem, nejpokročilejším dopravním letadlem. Při nástupu do letadla lidi poklepali na trup, asi místní zvyk. Neznělo to přesvědčivě, asi jako když klepete na umakartové dveře. Toto letadlo je totiž tvořené kompozitem místo klasického plechu. Já jsem si to ušetřil a posadil jsem se na své sedadlo u okýnka. První, na co jsem přišel bylo ztmavování skla v okýnku, s tím jsem si vyhrál než jsme vzlétli. Překvapilo mě, že letadlo, i když prudce zatáčí, tak to vůbec necítíte. Cesta trvala přes 5 hodin, vzdálenost od Santiaga je 3 800 km,a když si představíte, že Praha je vzdálená od Rapa Nui 9 000 km, je to celé úplně neskutečné.

Let utekl velmi rychle, jediné zklamání bylo jídlo, malá omeleta, ale na porcelánovým servisu. Místo té váhy, kterou zaplatili za porcelán, mohli dát něco pořádného. Ale vlastně nemohli….letíte přece na Velikonoční ostrov…to je taková malá vzácnost a oslava v jednom. Přistávání provázel lehký déšť a všude vládly mraky, ale jinak nebylo ani slyšet, že jsme dosedli. Při východu z letadla jsme zamířili pěšky do haly, před kterou letadlo přímo zaparkovalo. Hned při vstupu jsem si koupil za 60 USD lístek do národního parku a prošli jsme k zavazadlovému prostoru, kde jsem v dáli viděl mé jméno napsané na přepážce kempu, který jsem si vybral v Santiagu.

Cesta z letiště probíhala na korbě, na kterou nikdo nechtěl jít. No jo, tady bude asi jiná sorta lidí, než na jaké jsem zvyklý z mého cestování. Do campu, který byl na druhém konci města jsme se dostali asi tak za minutu až dvě. Stan jsem si postavil před dvěma „zaručeně pravými“ sochami, přímo před oceánem, který tvořil zrovna své představení v podobě perfektních vln.

Slibovaný nekonečný a nekonečně krásný západ se díky hustým mrakům nekonal, ale to mělo být naposledy. Protože tohle je jenom opravdu slabý odvar toho, co přijde v nadcházejících dnech.