Město dvou tváří

Stále v San Pedru

V San Pedru de Atacama jsme si pobyt nečekaně prodloužili v místním kempu a to díky angíně Kláry a díky té Francouzce ze Salaru, která se dusila celou noc, když jsme spali v dormu. Prostě z Francouzů nic nikdy dobrého nekápne. 😀

Zašli jsme do místní „nemocnice“, kde zapomněli zapnout teploměr a směle prohlásili, že chuděrka teplotu žádnou nemá, i když před hodinou měla 38 v kempu. Když jsme se zeptali na virus Zika, sestřička se začala smát, až se zalykala, že to je prý v Bolivii…no moc jí nezajímalo, že Bolivie byla vzdálená 30km a že jsme zrovna odtamtud přijeli.

Zažili jsme dokonce „bolivijskou zimu“, tak se jmenuje totiž úkaz, kdy z Bolive dorazí mrak a začne pršet či ve vyšších polohách sněžit. Takže vrcholky hor se na jeden den proměnily v bílé čepičky. Průměrné roční srážky jsou v Atacamě 3 mm. A myslím, že minimálně 1mm jsme zažili.

Program Kláry byl ležet a brát antibiotika. Já jsem chodil pravidelně pro jídlo na druhý konec města do vyvařoven, fotil lamy a tamní kopce a v noci nějakou tu noční oblohu.

Přes Atacamskou poušť

Za 5 dní od propuknutí nemoci jsme si byli jisti, že zvládneme převoz bez pozdějších následků z klimatizace autobusu. Koupili jsme tedy lístky na autobus do Valparaisa, což je přístavní město hodinu od Santiaga. Cesta, i když se jede pořád rovně, trvala 26 hodin a byl to náš rekord.
Přijeli jsme celý dolámaní a rozhodli se, že místo autobusu si vezmeme taxík. Pořád jsme mávali a ne a ne žádný zastavit. Až se nám konečně podařilo zastavit taxikáře, který nebyl taxík, ale colectivo. Taxi, totiž v Chile mají pouze žluté střechy a jinak jsou celý v černém. Za rozumnou cenu jsme byli vyhozeni kousek od hostelu, kde jsme bydleli. Cestou k němu jsme jenom slyšeli…pomoc!! zloděj!! Někdo přímo před naším hostelem, jak jsem se poté dozvěděli, ukradl Američance peněženku a jeden host z hostelu ho dohnal a peněženku zachránil. No pěkné přivítání… Druhý den jsme se dozvěděli, že nějaké holky od nás z hostelu byly tu noc na koncertu  a nad ránem, když šli zpět se vyspat, je obrali pár metrů od našeho hostelu. Prostě dobrá čtvrť 😀

Smrduté město a Umělecké město

Centrum Valparaisa je rozděleno prakticky na dvě části.

První se nachází u oceánu, kde sídlí veškeré firmy, úřady a především přístav pro Santiago. Dolejšek vypadá jako z Tim Bartonova starého Batmana. Naprostý Gotham. Černé baráky, tři čtvrtě obchodů zavřených, vše pomalované grafity. Prolezlé zatuchlým smradem. V noci nemožné vycházet, kvůli zlodějům.

 

Druhá část, která se nachází výše, je malebná vesnička, plná umělců, kaváren, malých krámků. A hlavně pestře pomalovaných baráčků ať už štecem nebo nádhernými grafity. Ale ty z fotek jsme nemohli a nemohli najít. Jak jsme se poté dozvěděli v Santiagu od místního rodáka, Valpariso bylo postižené tolikrát požárem a zemětřesením, že ty fotky, které jsou všude, s pomalovanými baráky zavěšenými nad útesem, jsou již minulostí.

Obě části spojují všude staré lanovky, které jsou stále, tedy alespoň většina z nich, v provozu a čekají se na ně i dlouhé fronty.

Viňa

Aniž byste poznali, že přejíždíte do jiného města, je hned vedle Valparaisa Viňa, obrovské město, které na zelené louce zbudovala soukromá společnost, a které ve finanční krizi úspěšně zbankrotovalo. Nicméně, vláda město koupila a dala do pořádku. Stojí tam lesknoucí se, plné zeleně a výškových budov v kontrastu s polozdevastovaným Vaparisem.
Vydali jsme se tam na celodenní výlet…