Solná Pláň – Den 1

Když jsme přijížděli, výhled z kopce, po kterém se autobus spouštěl, připomínal něco jako fatu morgánu. Zrovna zapadalo slunce,na obzoru pod námi se rýsovalo malé město a kolem  se vířil prach z přijíždějících nebo odjíždějících džípů.

Hostel jsme v tomto městečku našli velmi snadno a jednalo se o nejlevnější ubytování, které jsme sehnali. K našemu překvapení bylo velmi dobré, prostorný pokoj s oddělenou koupelnou, ale teplou sprchou.

Původní plán byl, že koupíme v cestovce, kterou jsme měli vyhlédnutou z Potosí ( v Potosí si expedici nekupujte, tamní kanceláře mají příplatek ) na další den expediční zájezd na 3 dny. Ale jelikož tentokrát Kláru srazila migréna na postel, počkali jsme do rána, kdy jsme si byli jistí, že bude určitě OK. Důvod byl prostý,budeme 3dny v poušti, bez jakékoli pomoci ve vysoké nadmořské výšce.

Naštěstí ráno bylo vše dobré a my koupili velmi levně, za 100 USD, zájezd .

Toyota, jako všechny ostatní,byla pro šest lidí. Řidič byl starý pán, do kterého byste neřekli, že vůbec může řídit auto. Naši posádku tvořil Kanaďan, Američanka a Francouzi.

Vyrážíme

První zastávka byla za 15 minut, hned za městem, na pohřebišti parních vlaků, které fungovaly jenom pár let. Důvod byl prostý. Jaksi někdo zapomněl, že hlavní část pohonu pro parní lokomotivy, je voda, a tu Salar velmi postrádá. Respektive není tu prakticky žádná. Provoz lokomotiv byl tedy vysoce ztrátový a tak je vláda nechala všechny odvést k Uyuni.

Zastávka číslo dvě byl market, kde jsme nakoupili kšiltovky se znakem Dakar. Město, a vlastně celá Bolivie, Dakarem žilo. Byli hrozně hrdí, že se tato každoroční soutěž u nich jede, a tak město Uyuni bylo zrenovované a některé ubykace, přímo na těch pár dní zařízené.

Pak už následoval vstup a úplateček místnímu policajtovi za projetí do té nejslavnější části naší 3 denní cesty, a tím byla solná pláň. V ceně bylo i jídlo. A musím říct, že takhle jsme se nenajedli za celou dobu, co jsme byli v Bolívii. Cestovka tohle měla zvládnuté perfektně. K obědu v bývalém solném hotelu, který zbankrotoval opět na dovozu vzácné vody z Uyuni, jsme měli alpačku, brambory, salát, banán a limonády. Bylo to božsky výborné. Jediní, kdo nic nesnědli byli Francouzi, protože to prý nebylo dobré.

Po obědě následovala solná pláň s mnohoúhelníky…

rybí ostrov…

a samozřejmě čistě bílá Salary…

Litovali jsme, že poušť nebyla pokrytá vodou, protože pak nebe se odráží na zemi a ztrácíte vjem o tom, kde se nacházíte. Tak snad příště, ale stejně jsme si to užili. Šli jsme se projít a přitom dělali různé blbosti. Překvapilo mě, jak povrch je drsný, ale bodejť by ne, když se jedná o krystaly soli.
Pak už nás čekala dlouhá cesta do našeho prvního ubytování. Cestou jsem si s Kanaďanem povídal dlouho o hokeji, jelikož měl svůj tým v Kanadě a dokonce byl oddaným fanouškem Montreal Canadiens, což já jsem taky.

Když jsme přijeli do hotelu, byli jsme unaveni ze sluníčka, ale hotel nás přesto udivil. Byl tvořen celý ze soli, a to i s podlahami. Dokonce v našem pokoji byla rozsypaná sůl na podlaze. Jediné, co byl trochu problém, byla sprcha, která měla být v ceně, ale mama hotelu řekla, že voda je zde vzácná a žádná voda zadarmo nebude. Jak typické bolivijské!

K jídlu bylo kuře,což bylo fajn.  Když jsme vyšli ven, mohli jsme pozorovat naprosto čistou oblohu a na ní jsme poprvé zahlédli všechny viditelné hvězdy, což mě uchvátilo. Od té doby jsem byl posedlý focením a koukáním na nebe v noci.