Uvnitř Cajas

Nic mě nebolelo, když jsem se vzbudil. Jaké příjemné překvapení. Ještě větší překvapení nás čekalo, když jsme zabalili stan. Na vrcholu hory jsme se podívali do údolí na obrovské jezero, které se měnilo každou chvíli díky neustále se měnícím mrakům těsně nad povrchem. Nejprve jsme museli všechno řádně zdokumentovat. Poté jsme vše zbalili. Celá ta věc trvala dvě hodiny a bylo jasné, že v nejbližších dnech, musíme urychlit balení a snídani, pokud chceme chodit plánované vzdálenosti.


Přešli jsme přes pár kopců a našli jsme cestu se značením. I žlutou značku, po které jsme měli jít po celou dobu. Bohužel žluté lišejníky zde rostou také, takže značky mohou být snadno zaměněny s touto rostlinou.. No, to byl konec našeho štěstí.

Nenápadně začalo pršet a mlha všechno zahalila. Mlha byla tak hustá, že jste mohli vidět pouze na 20 metrů. Jednoduše jsme šli po cestě, až jsme narazili na vodopád a řeku. Stopa skončila. Bylo těžké určit, kde jsme byli, hory byly zahaleny v mléčném oparu. Věděli jsme, že musíme přelézt strmý kopec, ale nevěděli jsme, který z nich, protože jsme žádný neviděli. Proto jsme zvolili kopec, kde byly lidské stopy, a pokračovali jsme. K našemu překvapení jsme přišli ke dvoum jezer, které jsme hledali. Opět jsme sešli z kopce s viditelnou cestou a pokračovali jsme k jezeru. Cesta by měla pokračovat, ale nepokračovala. Proto jsme si řekli, že si uděláme svou vlastní cestu, a ve svahu plných řezavých tráv jsme dorazili k útesu.
Konečně jsme dosáhli útesu a já se snažil nakreslit vzorek k odemknutí telefonu a zkontrolovat naši pozici, ale krev, která tekla z mých prstů mi v tom bránila. Po chvíli úsilí jsem odemknul obrazovku a uvědomil si, že jsme vylezli na jinou horu a ztratili jsme se.
Koukal jsem na mobil, kde jsem měl fotku mapy pořízenou mobilem a srovnával reálná jezera s tím v mobilu…. To není dobré, je vidět, že jsme někde jinde, hlouběji v parku, kde nejsou označeny cesty, uvědomil jsem si. Museli jsme minout značení a ocitli se někde jinde. Máme toho oba dost. Stojíme v trávě, která roste až k našim pasům, naše boty mají malé jezero uvnitř. Nevím ani, jak se zbavit krve na mých rukách, vše je promáčený. Je chladno asi 10 stupňů. Po válečné poradě zjišťujeme, že jsme přešli jednu horu a ocitli se jinde. Byly dvě hodiny odpoledne. To znamenalo, že jsme šli asi tři hodiny. Tedy, jakmile se dostaneme ke značkám, musíme zakempovat kvuli tmě a to bude těžké, když jsme špatně odbočili v bažině. Rozhoduji se, nepoužívat už telefon s mapou a vytahuji kompas, nastavuji kurz.


Díky lepšímu počasí jsme se začali pomaličku orientovat a tupé následování ručičky kompasu se vyplatilo… Najednou jsme uviděli žlutou značku na cestě. Museli jsme se rozhodnout, zda pokračovat dál po značce, to znamená vylézt na další horu s výškou 4100 metrů nebo se vrátit. Došli jsme k závěru, že plánovaný okruh bychom nestihli rozhodli se vrátit. Postavili jsme kemp asi 0,5 km, od místa, kde jsme kempovali poslední den. Stanoviště bylo opět na kopci, nicméně tentokrát bez přístupu k vodě, takže jsem si ještě seběhl 50výškových metrů pro vodu a zpět. Po tuňák s těstovinami jsme znovu usnuli asi v 8: 00 hodin

P.S. od tohoto dne, nemáme mnoho fotografií a to díky mlze a vlhkosti, která znemožňovala cokoli natočit či vyfotit. Většina fotografií je tedy z rána nebo z večera.