Vysněná Brazílie

Je večer a já se modlím, ať tím rozvrzaným autobusem projedeme ten metr hluboký, valící se potok, který se vlévá pár metrů od nás do oceánu. Moc nevidím. Jednak proto, že je tma a taky v tom hraje faktor tropického lijáku, který trvá už dobré čtyři hodiny… Autobusák sešlápne plynový pedál a boří se do masy vody, která vychyluje autobus ze silnice. Řidič se ale nevzdává a střídavě přidává plyn. My si rovnáme těla po nárazu o potok a modlíme se, ať neskončíme na písečné pláži, kam se rozvodněný potok vlévá… Povedlo se, autobus je již oběma koly znovu pevně na silnici, a to znamená, že můžeme vjet do mé cílové destinace, kam jsem se vydal z Ria de Janeira …. Trindade.

Na zastávce autobusu kupuji dvě piva a čínský nudle. Vydávám se přes bahnitou silnici do džungle, kde leží můj zamluvený eco – yoga – hostel. Cestou si říkám, jak mě majitel asi přivítá. V recenzi na ubytování bylo totiž napsáno, že moc není přátelský k těm, co necvičí yogu a nevyznávají veganskou stravu. Přivítá mě mladičká francouzka Eilema, dobrovolnice, která mě doprovodí s baterkou do mého dormu. Při té příležitosti mi řekne, že včera dostal majitel infarkt a je v Sao Paulu v nemocnici. No, říkám si, ani se zdravým životním stylem se to evidentně nemá přehánět.

Nedaleké Paraty je nejhezčí koloniálním městem v Brazílii

Do Trindade jsem přijel hlavně kvůli surfování. Nalákala mě Němka v hostelu v Rio de Janeiro. Řekla mi o neuvěřitelném místě plných nádherných pláží, surfování a aloha spiritu. Bylo jedno, že mi jel za pár hodin autobus do města Buzios, které leží na severu od Ria a kam jsem plánoval jet. Zlákaný malebnou surfařskou vesnicí a obrázků s panenskými plážovými scenériemi, jsem se vydal na jih.

Tak tohle je Brazílie!

Tohle opravdu miluji. Sedíte na snídani, okolo vás deštný prales, zvuky džungle, svěží ranní teplý vzduch po dešti a vy přemýšlíte, co budete dělat. Nemáte žádné závazky nebo nejste omezený časem. Můžete jít kamkoli. Ta svoboda je k nezaplacení. Vycházím z hostelu a mám s sebou jenom trenky, tričko a sluneční brýle. Cestou přiberu ještě kokosák. Můj cíl je přírodní laguna, kde plavou želvy zelené. Abych se tam dostal, musím projít přes tři pláže oddělené zelenou džunglí. Na jedné z pláží vyzkouším poprvé v Brazílii oceán, abych se ochladil. Voda je jako kafe, perfektně čistá. Když kouknu o pár stupňů výš z vody, vidím sytě zelenou džungli, do které se opírá ranní slunce. Říkám si, tak to je ta Brazílie, kterou jsem si vysnil!

3.45

to je čas, který mě následující dny provázel. Když už jsem byl na východním pobřeží, chtěl jsem vidět samozřejmě východ slunce. Vstávání na východ slunce bylo něco jiného, než na Velikonočních ostrovech. Tam slunce vycházelo v 7.45, tady ve 4.15. Ale to problém samozřejmě nebyl, problém bylo počasí. Jednou zataženo, podruhé neskutečný slejvák, který trval s přestávkami 48 hodin. Od místního člověka jsem se dozvěděl, že jsem právě na nejdeštivějším místu v Brazílii. Přemýšlel jsem celou dobu, že odejdu, protože oceán připomínal mácháč a já sem přijel hlavně surfovat. Řekl jsem si ale, že ten východ tady urvu. Čtvrtý den se tak stalo a to ráno přibylo do mé sbírky neobyčejných zážitků, které jsem na své cestě zažil.