“ v hlavním městě “ a přivitání v Potosí

Hlavní město Bolivie

oficiálně hlavní město s 300 tisíci obyvateli jsme prošli za jeden den. Sucre je určitě z těch hezčích měst v Bolivii, kde černé pouliční lampy zdobí ulice s bílými domy. Když nad Sucre zapadá slunce je kontrast s jasně bílými budovami uchvacující, hlavně, když vyjdete na nádvoří kláštera nad městem.

Za návštěvu stojí určitě hřbitov, který je slavný svými starými kryptami, ale nás především bavilo to, že firmy mají celá mauzolea, budovy, které jako by mezi sebou soupeří o svou výšku a rozlehlost. Takže třeba si představte, že jako benefit, kromě stravenek ve své firmě budete mít i to, že dostanete svou schránku v mauzoleu, kde jste pracoval. Například já (pokud bych pracoval stále v České spořitelně) budu pohřbený v mauzoleu, které ponese jméno Česká spořitelna. No pochopíte to?

Na hřbitově se válely na prašných chodnících taky různé kosti, ale to jen tak od věci…

Pravý klášter

Určitě nejvíce nás zaujal ze Sucre klášter, příznačně Sv. Kláry, který stál hned naproti našemu hostelu. Zaplatili jsme soukromou prohlídku a řekli, že nechceme znát dějiny, které nám začala u jednotlivých vystavovaných věcí vysvětlovat. Většina věcí totiž byly komody a obrazy, které jistě byly v Jižní Americe vzácné. Ale takovéto máme u nás také a v lepším stavu.
Mysleli jsme nejdříve, že jsme udělali chybu, když jsme sem šli, ale jako předposlední část jsme mohli nahlédnout do fungujícího jeptišského kláštera, kde v centru byla velká zahrada a my jsme na ni koukali z balkonu, kde všude na zdech byly nakresleny fresky v moc hezkém stavu. To nás opravdu nadchlo. Ticho a vyváženost místa byla dokonalá.

Dál jsme se dostali do místního kostela, který byl nedílnou součástí obvodových zdí kláštera. Kostel byl vyveden v modro bílé barvě. Vše působilo velmi harmonicky a sladěně. Největší chloubou byly starodávné velké varhany, které stále fungovaly.
Poděkovali jsme za skvěle strávený čas a šli jsme se najíst k Belgičanovi, který vlastnil i místní hospůdku, abychom se posilnili na naší návštěvu hornického města.

Potosí

naše cesta, tentokrát denním autobusem znamenala, že z krajiny kolem nás uvidíme o dost více, než při našich minulých cestách. Ale jakmile jsme se blížili k Potosí, lesy kolem nás začaly řídnout a bylo jasné, že v dalších týdnech nás čeká převážně pustina bez větší známky života.
Další svátek?? Rozhodně NEE!!
V Potosí bylo tak drahé ubytování, že jsme si nic nerezervovali a nechali se dovézt do centra. Cestou taxíkem nám bylo řečeno, že probíhá oslava. Odkejvali jsme to, protože v Bolivii se slaví pořád něco, to aby se nejspíš nemuselo  do práce  Dokonce jsem četl, že to je země s nejvíce svátky na světě.
Měli jsme štěstí a asi za 5 minut jsme našli hostel, který byl dobrý a neskutečně levný. Byly dvě hodiny a my měli děsný hlad. Šli jsme se tedy najíst. Ale před východem z hostelu nás zastavil kluk, že ven nemůžeme, protože je ten svátek. Cože??? Kvuli svátku nemůžeme ven, co to je blbost??? Najednou jsme to naproti přes ulici spatřili!! Kýbl s vodou zrovna přistál na nebohou holčinu, která šla kolem. Podívali jsme se na sebe a celý jsme to pochopili….
Měli jsme problém už v Sucre, kdy občas z auta na nás zaútočili vodními puškami a rychle odjeli. A my nadávali jako zběsilí. Ale to byla jen taková předehra na svátek jménem Virgin of Candelaria.

Protože jsme měli opravdu hlad, převlíkli jsme se do rychloschnoucího oblečení a vyrazili jsme. Bydleli jsme hned u náměstí a měli možnost se podívat, co se tam odehrává. Dalo by se to shrnout jako naprostý masakr. Totální vodní bitva. Používalo se všechno. Pistole, pušky, kýble, balonky s vodou. Jak jsme brzy zjistili, bitva se odehrávala i v ulicích města. Z balkónů mířili na nás  puškami ostřelovači a patroly chodily po ulicích a nebo stály takticky na křižovatkách. A tam nás nachytali…
Tři kluci s vodními děli začali na nás pálit, místo toho abychom utíkali pryč od nich, Klára se najednou vytrhla z mojí ruky a začala běžet proti nim. Na chvíli jsem se zastavil, abych se podíval, proč tam s jekotem běží. Ale napravo v zorném poli jsem uviděl, jak na mne letí ze shora růžový balónek a za ním jsem uviděl, před kostelem, ďábelsky se smát dvě holky. Rychle jsem uhnul růžovému balonku, ale vtom vzápětí už na mne letěl žlutej a zelenej. Uskočil jsem na druhou stranu, balonky mě minuly. V tu chvíli jsem ovšem uviděl, jak další balónek mi letí přímo do obličeje. Jen jsem lehce uhnul hlavou. A balonek udělal metr za mnou, plask!! Zásah paní nenadchl a začala na holky nadávat. To hrálo v můj prospěch a já se mohl zorientovat a uviděl, že Klára vůbec není v dohledu. Oběhl jsem tedy blok, ale Klára nikde.
Bylo mi jasné, že doběhne do hostelu, a tak jsem šel najít tedy něco, co by se dalo pozřít a přinést  do hostelu. Prokličkoval jsme ulicemi, jako myš, ale všechno bylo zavřený. Když jsem se vrátil do hostelu, Klára byla na mě lehce naštvaná, že jsem jí tam nechal, no a takový ty ženský řeči…ale alespoň jsem se nezačal smát a vzal jsem to jako vážnou věc. Byla totiž uplně mokrá. 😀
Nakonec jsme znovu vyrazili a našli hospodu daleko od centra, které nabízela asado, tedy grilovaný masíčko. Když jsme vyšli v šest hodin z hospody, po bitvě zbyly jenom prasklý balonky po zemi a všude louže vody.
Být místním, na ten den bych se těšil snad celý rok. Nechápu, že něco takového není u nás??