Setkání s Velikonočním ostrovem

Když jsem otevřel stan, viděl jsem hvězdy a koukajícího nepravého moai na mne. Když jsem se otočil za stan, zahlédl jsem několik lidí s čelovkami. Uvědomil jsem si, že vlastně jsem strašně unavený a cítím se, jako bych vůbec nespal. Bylo 5.30. Znovu jsem tedy zalehl a odpočíval až do devíti. Moc to nepomohlo, ale konečně jsem byl schopný dát si snídani s výhledem na vlny, které pár metrů přede mnou do nekonečna opracovávaly útes. Můj stav, ale stále byl, jako kdyby mě něco neskutečně tížilo.

Počasí nevypadalo moc optimisticky, a tak jsem vyrazil na průzkum nedalekých jeskyň a prošel jsem méně atraktivní část města. I přes zatažené počasí bylo vedro a teplý silný vítr mi bušil v intervalech do hlavy. Přes přístav se zaparkovanými bárkami a prvního opravdového moai jsem se dostal k jeskyni, kde se nacházela malba, která byla od lidí, kteří tu žili  před více než pěti sty lety. No, já tedy nevím, ale postavy by mohly směle konkurovat mimozemšťanům ze Spielbergova filmu A.I.

Tuhle část ostrova jsem absolvoval za dopoledne.

Odpolední „procházka“

Po obídku jsem vymyslel plán…udělám okruh vnitrozemím a zhruba v šest bych měl dorazit na pobřeží a se západem slunce se vrátím zpět do města. Asi hodinu a půl jsem šel po rušné silnici, než konečně jsem mohl uhnout na méně vytíženou cestu, kde byla má první zastávka. Důl, kde se těžily místní klobouky na sochy, s pěkným výhledem na město. Důl, ale zajímavý nebyl. Díra v zemi zarostlá trávou.

Druhá zastávka, která následovala už byly sochy, strnule koukající ve vnitrozemí na oceán. Bylo to poprvé, co jsem viděl sousoší, ale nijak ve mně úžasný dojem nevyvolaly. Hrozně jsem se tomu divil, protože jsem myslel, že když poprvé spatřím sousoší, zasáhne mě to. Poprvé a také naposledy jsem si řekl, že peníze za cestu, jsem jen tak vyhodil do vzduchu.

Odtud jsem pokračoval směrem k oceánu, kde po cestě jsem potkal jeskyně, které byly spíše mělké, než hluboké, vrstva stropu nemohla být tlustší, než tři metry. Bylo zajímavé a zároveň krásné, jak jeskyně jsou prostorné a tajuplně končící někde ve tmě s prosvítajícím slunečním světlem.

Když jsem vylezl z jeskyní, světlo se změnilo a z celkem obyčejné krajiny se stala zlatá stráň zalitá sluncem. Jako absolutně neskutečně, působil kontrast černých lávových kamenů, které byly všude. Uprostřed plání se pásli koně s hříbaty. Předtím jsem procházel upravenou krajinou, plnou polí a hospodářských zvířat, nyní jsem se nacházel již na prašné cestě, kde příroda kolem mě byla divočejší.

Ahu Tepeu

Opodál jsem už byl schopný zahlédnout oceán docela jasně. Nikde nebyl ani člověk a já vesele vyšlapoval a filmoval vše, co se hýbalo, vlastně i nehýbalo. Když jsem došel k další archeologické lokalitě Ahu Tepeu… vesele jsem ji přešel, jelikož z dálky mi tam nepřipadalo nic zajímavého. Ale když jsem se otočil na svou pravou stranu, uviděl jsem lidi, jak pochodují z archeologického naleziště. Řekl jsem si, že něco tam třeba bude a přes lávové kameny jsem vešel do místa, které navždy mělo změnit můj pohled nejenom na ostrov samotný.

Areál byl rozlehlý. Cesty rýsovaly patníky z černých kamenů. Mezi cestami stály do pasu vysoké černé věže a v dáli se rýsovaly černé lávové kameny naskládané na sobě, které stály na břehu útesu. Mezi tím vším se páslo obrovské stádo krav. To vše přelívalo zlaté slunce. Scenérie byla, jak z nějakého tajemného snu.

V životě se potkávám většinou s fyzičnem, ale s metafyzičnem jen velmi zřídka. Vlastně doposud jen jednou, a to, když mi léčitel v dětství identifikoval vážnou nemoc, kterou mi druhý den potvrdili v nemocnici. Na duchy nebo jiné nadpřirozené věci nevěřím. Ale asi budu muset pozměnit svůj názor…

Zašel jsem za hromadu kamení na úplný okraj útesu, abych nafilmoval vlny narážející do něj. Bylo osm hodin večer a mě bylo jasné, že přijdu do campu uprostřed noci.

Když v tom, jak jsem seděl ve dřepu a koukal na displej kamery, jsem si uvědomil, že říkám pořád jednu větu dokola. Musel jsem ji říct už asi 20x. ONI TADY STÁLI!! Jakmile jsem se nad tím zamyslel, v hrudníku jsem ucítil prázdnotu. Pomalu jsem se otočil…černá hromada kamení, nebylo jen lávové kamení. Jednalo se o podstavec, pro sochy moai, které byly rozbité dole pod podstavcem. Když jsem přicházel k útesu, protisvětlo mi zabránilo podstavec vidět, ale nyní zády ke slunci, byl jasně rozeznatelný. Jakmile jsem podstavec zahlédl, opět mi projela v hlavě věta, ONI TADY STÁLI!!  Vyhrkly mi slzy z očí. Sbalil jsem kameru, vstal a začal pomalu obcházet podstavec. Zeptal jsem se, kdo? Ale než jsem jen pomyslel na tuto otázku. Odpověď mi byla sdělena… ONI!! Otočil jsem se k podstavci zády a začal rychlým tempem jít pryč, v hlavě mi zněla pořád stejná věta a cítil jsem ohromný smutek, až takový, že jsem začal brečet. Jako kdybych cítil se sochami jejich zmar a zármutek. Cítil jsem neskutečnou moc okamžiku. Síla místa mi trhala srdce. V tom jsem si uvědomil, že hlas nemluvil o ONY, ale o ONI!! Navíc vše bylo tak skutečné a jasné. Hlas nebyl děsivý, ale velmi přesvědčivý a důrazný.

Černá vystřídala zlatou a já se rychlým tempem vracel zpět do města. Cestou zpět se mi pořád v hlavě opakoval stejný hlas, ONI TADY STÁLI.

Přemýšlel jsem, jestli jsem se náhodou nezcvokl. Třeba by to mohlo být z toho sluníčka? Pomyslel jsem si. Ale slunce svítilo až poslední dvě hodiny. Třeba nedostatkem pití vody? Ale to taky nemohlo být. Jídla a vody jsem měl dost a pil jsem pravidelně… Během dalších dnů, jen když jsem si na to vzpomněl, mi slzy začaly téct po tváři.

Návrat přes Tahai

Když jsem v jedenáct večer dorazil do města, byla naprostá tma, hvězdy a měsíc byly přikryté mraky. Nebyl jsem ani tak unavený. Už odpoledne se moje naprostá rozbitost srovnala, ale nohy mě bolely jako čert. Bodeť by ne, když jsem ušel 35 km. Na okraji města stály slavné sochy Tahai, tiše pozorující. Věděl jsem, že když to přes archeologické naleziště vezmu, ušetřím si tím spoustu času.

Zapnul jsem světlo na mobilu. Musel jsem…, všude byly nějaké vykopávky a zakopnout a spadnout na jeden z lávových kamenů jsem nechtěl. Zhruba uprostřed, k mému překvapení, na mě začalo svítit světlo a pískat píšťalka. Sakra…nemohl jsem vypnout světlo, jelikož bych neviděl vůbec nic, a tak jsem přidal do kroku. 20 metrů před koncem parku jsem mobil vypnul a uhnul prudce vpravo. Světlo mě následovalo, ale já jsem ho obešel ze zadu a objevil se na levé straně ve tmě. Za pár okamžiků jsem se dostal na parkoviště, kde jsem pro jistotu sundal bílou kšiltovku s bundou, aby mě hlídači nepoznali.

Zalehnul jsem po půlnoci s velmi zvláštními pocity. Ale to měl být jen začátek pobytu na tomto neobyčejně úžasném a mysteriozním místě…