se surfem na patagonské proudy

První co jsem ucítil, když jsem se náhle probudil, byla chodidla a poté hlava. Zima, která se přes tyto části těla přeháněla, byla vlezlá, ale stočení do klubíčka a schování hlavy pod deku to vyřešilo vcelku rychle. Ještě před tím, než jsem tak učinil jsem se mrknutím oka podíval přes okno, kde jsem spatřil tmu se stále zářícími hvězdami. Přesně tak to bylo, když jsem šel spát. Jen na moment jsem si pomyslel, že až zazvoní budík už snad nebude taková zima.

O pár vteřin později se k mému překvapení rozvibrovala postel od mého mobilu. V tom okamžiku jsem si pomyslel…. Tak pokud neumrznu, než tam dojedeme, tak určitě mě odvezou se zápalem plic…

Předchozí večer jsem se domluvil s Nickem, majitelem hostelu, že s ním půjdu ráno surfovat. Když jsem mu to říkal, koukal na mě udiveně a říkal, že v 7 hodin musím být na nohou, protože v 8 odjíždíme. Nadšeně jsem souhlasil, v 8 hodin zrovna byl low tide a v podmínkách, které tady panují, to byla mimořádně dobrá doba pro surfování.

Teďka, ležící v posteli a přemítající nad mým osudem, už jsem tak nadšeně určitě nevypadal. Připravené oblečení jsem na sebe nandal velmi rychle, akorát board shortky jsem vyměnil za džíny. No co… asi nebudu první člověk, který se z džín bude převlíkat do neoprenu.

Vyplížil jsem se z dormu v jedné ruce baťoh a v druhé ruce housku a avokádo. Před vstupem do kuchyně, jsem očkem zahlédl teploměr, který ukazoval 3 stupně. První moje cesta vedla k rychlovarný konvici si udělat kafe. Zatímco voda se pomalu přiváděla k varu, začal jsem přemýšlet, jak bych se z této šlamastriky vyvlékl. Onemocnět jsem nechtěl, za pár dní jsem měl odjet na Velikonoční ostrov, kde sice je nemocnice, ale není tam ani jediný doktor

a pětihodinová cesta letadlem by mě při rýmě jen mohla zkomplikovat život.

Při krájení avokáda jsem přemýšlel, jak těžký to mají tady surfaři  anebo jestli jsou na to všechno zvyklí. Každopádně, ten den, když jsem přijel do hostelu ze Santiaga, život se tu odehrával před televizí, kde vysílali zrovna klání na Waimea beach. Rodák z Pichilemu dostal divokou kartu a soutěžil na největších vlnách na světě o titul. Sice neuspěl, ale pouze dva lidi z Jižní Ameriky, měli tu čest se jenom vůbec zúčastnit.

Při mém přemítání jsem uviděl na stole rum, který by mi mohl ulehčit od zimy, kterou jsem v sobě stále měl. To jsem si rozmyslel při pohledu na oceán, kde voda se pohybovala směrem k pláži, jak je zvykem, ale za dobrých 50metrů byl řez a voda se pohybovala prudce doprava. Když to vidíte naživo, tak vám to hlava nebere. Proto, když jste chtěli surfovat, tak se šlo vždycky 2 km doleva, aby jste se pak ocitli za hodinu třeba na tom samým místě odkud jste vyšli. Proudy zde byli opravdu silný a já chtěl být plně při smyslech.

Když přijel Nico, šel jsem ho přivítat. Otevřel jsem dveře od kuchyně a mezi nohami mi proklouzla kočka. Ovšem, jakmile se dostala tlapkami ven, rozmyslela se a vrátila se zpět na své vyhřáté křeslo. I ta kočka je víc při smyslech, než já, pomyslel jsem si, a kdybych jí řekl, že jdu tam do toho oceánu, snad by si začala i drápkem ťukat na čelo.

Ale to už na mě čekal 4.3 neoprén, kapucka a botičky. Vše bylo samozřejmě mokré z předchozího dne a jenom dotknout se rukou bylo jako dotknout se pavouka.

Než jsme dojeli na pláž, vyslechl jsem si od Nica, jak je šťastný, že za dva dny skončí prázdniny, lidi vypadnou z města, on nebude muset stát v zácpách na pláž a nebudou se mu lidi motat při surfování. Při mé síle a při mých zkušenostech budu „určitě“ rovnocenný partner, povzdechl jsem si.

Vlny chodily s absurdní pravidelností a snímek by byl to ráno do Surf magazínu na titulku. Do neoprenu jsem se nasoukal, s uvědoměním, že ten žiletkový pocit bude trvat pár minut. Moc jsem neotálel a rovnou skočil na prkno a začal pádlovat od břehu, abych se zahřál. Vlézt do vody bylo docela příjemné. Voda měla nějakých 17 stupňů oproti vzduchu, který se pohyboval těsně nad nulou. Bylo to jako jít do lázní.

Hned první vlnu jsem chytil napoprvé, ale v duchu jsem věděl, že to moje zásluha není. Rychlost, tvar a všechno co dělá surfovací vlnu, bylo naprosto ideální. Za mnou se tvořil malý barel. A já si užíval několikrát dlouhých jízd ve vodě, která měla barvu jakoby zlověstně černo modrou. Jako kdyby oceán mi říkal…Tady vládne moje divoká přirozenost.