Honba za trekem

Dohoda byla… za deset dolarů jsme si mohli v apartmánu nechat baťoh, když jsme odjeli do Amboro parku. Jako první nájemníci, po našem návratu, jsme měli tu čest vyzkoušet nový „pokoj“, kam se vešla maximálně postel, sprcha a pračka. Všechny pokoje byly totiž obsazené.

Když jsme přijeli, já opět s migračkou, sesunuli jsme se do nového pokoje, ale jaksi jsme zjistili, že v pokoji není klimatizace. Venku průměrná teplota 35 stupňů ve stínu a vzduch stál, do toho smog. Tu noc si moc nepamatuji,ale vlastně jednu věc ano,a to hromadu potu, který byl opravdu všude.

Další den jsme trávili v obchoďáčku, abychom se zchladili, dali si hnusný jídlo a zašli do kina. Druhou noc jsme to jen tak tak přežili a ráno si sbalili a odjeli do městečka Samaipata, který je vstupní branou do Amboro parku jih.

Samaipata

Lehce zmatený řidič z colecctiva nás zavezl před hostel. Z narvaný bagáže na něj vypadl můj baťoh, který ovšem nestačil zachytit. V Samaipatě zrovna ten den pršelo, ale úspěšně jsem ho vylovil z lepkavého blátíčka a šli jsme se ubytovat. Hostel byl příjemný, až opět na volunteera, který byl z Guayaquilu, Ekvádor, který nedělal vůbec nic. Vždycky, když se mě zeptá někdo z Guayaquilu, jak se mi líbilo jeho město, nikdy nevím co mám říct…. 40 stupňů, 3,5mil. lidí a banánový plantáže kam dohlédneš. Asi tohle město nebude z TOP měst pro život.

Městečko Samaipata je příjemně malé, (prý je to také nejhezčí vesnice Bolivie), kde hlavní nájemci jsou cestovní agentury, pořádající výlety do parku. Připomínám opět, průvodce je nutný!! Ceny opět nesmyslně vysoké, ale na rozdíl od severu se s nimi dalo nějak domlouvat. I když nebyl to zázrak, ale nějaké to škobrtnutí něco si přivydělat tam bylo.

Prales v oblacích

V plánu bylo, že půjdeme na vícedenní trek někam do divočiny. To samozřejmě vyžadovalo opět průvodce. Další věcí bylo, že okruhy, které nám nabízeli, nebyly treky, ale opět rejže na turisty, která spočívala v…. dovezeme vás tam a pak s vámi budeme na jednom místě celou dobu a budeme chodit sem a tam. Moc atraktivně to nezní, že? Odebrali jsme se tedy jako většina turistů do mlžného pralesa na jednodenní trek.

Když jsme procházeli vyšlapanou cestou, kterou by skoro mohla jít mamina s kočárem, přemýšlel jsem, kde jsem takové stromy jenom viděl?

Jsou totiž unikátní a to díky tomu, že se vyskytují pouze na několika místech na Zemi a průvodce začal vyjmenovávat…Bolivie, Havaj, Costa Rica…no jasný národní park Monteverde v Costa Rica, kde jsem byl z toho paf. Tady mě to nějak neohromilo a připadalo mi to jako pěkná nuda, alespoň, že jsme se přidali ke skupině několika lidí a bylo to zadarmo. Bylo to možná i proto, že bylo naprosto jasno a žádný mraky se v mlžném pralese nevyskytovaly.

V Samaipatě jsme zůstali potom další dva dny a snažili jsme se někoho najít do skupiny pro míň populární treky, ale bez úspěchu. Turistů ve městě bylo tak asi deset.

Vsuvka

Blog píšu měsíc a půl potom, co jsme v Samaipatě byli a koukám, když nyní dávám obrázky, že jsem úplně přeskočil možná tu největší atrakci, která v místním regionu je a to incké ruiny, které jsou zařazené na seznam UNESCO.

Nevysvětlitelná, uměle vytvořená do kamene plošina z kamene, kterou Erik Von Däniken  ve své slavné knize Kočár Bohů, popsal jako startovní rampu pro mimozemšťany. Lidi jsem jezdí třeba jen kvůli tomu, ale popravdě kus kamene a okolo rozbořené, částečně zrekonstruované město nás nijak nenadchlo. Mne upřímně výlet zklamal a tady je vidět, co lidskému mozku stojí za to si pamatovat.

Ale dopravu jsme vychytali. Na náměstí je cestovka, hned naproti taxíkům přes náměstí, která vás tam vezme opravdu zalevno a i odveze zpět.

Cože????

Na silnici procházející městem jsme si koupili lístky na autobus, který měl jet v devět hodin večer z oné restaurace. V ten večer jsme viděli mnoho autobusů přijíždět a odjíždět. Například jeden měl nakreslenou motorku na autobusu a když otevřel dveře, motorka tam byla.

Také nás bavila celou dobu psokočka, což byl pes, ale chodil naprosto stejně jako kočka. A my jsme si z něj dělali srandu, že se pořád nemůže rozhodnout jestli je pes nebo kočka.

Ale nejvíce nás zaujal jeden autobus, který zabrzdil před námi, jako mnoho dalších předtím.

Nejdříve jsme se strašně smáli, protože stavy autobusů byly různé, tenhle měl pootevřený kufr. Jakmile autobus přibrzdil, z autobusu se vyvalil řidič a mysleli jsme si, že jde kufr dovřít, ale opak byl pravdou. Kufr nezavřel, ale otevřel. Z toho kufru vylezl chlap. Náš smích, který odrážel tak nějak zoufalství se začal prohlubovat. Čas na hodinkách totiž ukazoval 10.30 a my jsme byli v zoufalé euforii, čekající na obrubníku plotu před hospodou na náš autobus. Nejdříve jsme si mysleli, že to je nějaký mechanik, který akorát přelezl z druhý strany autobusu. Ale poté jsme ve tmě zaostřili. Když jsme viděli, že ze zavazadlového kufru na podvozku začíná vylézat i jeho manželka, náš smích utichl a přetransformoval se do tichého zděšení. Oba cestovali způsobem, že leželi na kufrech a matraci, u kol autobusu. Nebylo tam místo ani na to, aby se posadili. Jen leželi ve tmě a doufali, že cestu přežijí. Jako bonus bylo, že cesta mezi Samaipatou a Sucre je pouze prašná. Naše baťohy, když dojely do Sucre vypadali jako po pouštní bouři a ten den jsme jenom kašlali a smrkali písek, který jsme cestou nasbírali do našich plic. Jak museli dopadnout oni? Vůbec nechápu, že někdo si tohle z autobusový společnosti mohl vzít na triko. Protože pravděpodobnost, že zahynou udušením, tam byla hodně vysoká. Jejich děti navíc seděly nahoře v autobusu.

Autobus byl jako z hororu. Všichni lidi ze všech autobusů si šli ulevit do hospody. Cena za záchod v restauraci byla asi 0,30 haléřů. Z tohoto autobusu se všichni vypotáceli jako zombí a svou potřebu vykonali pár metrů za autobusem přímo na parkovišti a to ne jenom muži, ale i ženy.

Opět se prokázalo, že když si myslíte, že vás už nic nemůže překvapit, jste na omylu. Ale každopádně jsme zjistili, proč jsou v Bolivii nejlevnější autobusy na světě.

Konečně!!

Náš autobus dojel v 11.00 a my společně ještě s jednou holkou zasedli naše místa. Trošku jsme měli obavy, abychom taky nejeli dole. Cesta byla opravdu bolivijská. Už jak jsme nastoupili,tak si lidi začali stěžovat, že potřebují na záchod (autobus jel ze Santa Cruz).  Měli jsme ale zpoždění a řidiči usoudili, že zastavovat by byla další ztráta času. Nakonec za dvě hodiny nastala v autobuse vzpoura a my po vzoru hororového autobusu a za zvuku hlasu vpředu „5minut“ se šli počůrat. Opravdu přesně za 5 minut autobus vyrazil, ne že by se někdo snažil o kontrolu pasažérů. Cesta byla opravdu zábavná, vždycky mě probudilo, když na mě něco spadlo z přihrádky nade mnou, někdy baťoh, ale po většinu času na mě padalo ovoce, které pak opětovně ve 3 ráno nějaký člověk s baterkou hledal po celým autobuse. Ale moc šancí neměl, protože neustálým kutálením sem a tam bylo sesbíráno místními pasažéry.

Měsíc svítil jasně a při občasném probuzení jsme viděli v obrysech hor, jak úchvatná krajina musí být přes den.

Když jsme dojeli, oprášili si baťohy, vypláchli pusy od písku, dali si pěkně velkou snídani u Belgičana, který na náměstí provozoval kavárnu a šli jsme se poflakovat po hlavním městě, než se nám uvolní pokoj zamluvený v místním hostelu.