Lovení plameňáků – den 2

Více než solná pláň

Když jsme nakládali před sedmou ránou na naší toyotu věci, byli jsme natěšení, co uvidíme dál. Okolí hotelu už nebyla solná pláň, ale klasická poušť. To nás trochu zarazilo, mysleli jsme si, že celý výlet bude o soli a ono ne. Ale následující hodiny potvrdili, že poušť může skýtat i jiné krásy.

Zastávka byla u železnice, přes kterou jsme museli přejet…

Na hnědé vulkanickém pohoří, kde jsme mohli pozorovat doutnající sopku…

Cesta samotná pak byla zábavná. Užívali jsme si zdolávání kamenů džípem. Naladili jsme muziku a vzdali hold Davidu Bowiemu jeho nejlepšími šlágry a Američanka pořád otravovala, kdy už uvidíme plameňáky. Nakonec se tak stalo před obědem…

A k obědu také…

Poté jsme pokračovali už jenom směrem nahoru. Nejdříve výhledem na jezero…

A poté zastávka u kamenných útvarů, kde Francouzi dostali výškovou nemoc. Nemohli ani vstát z auta. To se mohlo stát každému, ale vlastně vůbec nic nikdy nesnědli a tělo spotřebovává v takové výšce trojnásobek živin.

Naštěstí jsme přijeli k národnímu parku, kde měli kyslíkovou bombu, a tak rangeři jim poskytli první pomoc. Projeli jsme bránou a zastavili jsme u jezera s chilskými plameňáky. Slunce již zapadalo a scenérie byla hezká, jak slunce se odráželo od soli a jezera.

Auto na nás čekalo na kopci. Když jsme kopec vyšli, zatajil se nám dech. Červené jezero, lemované bílou solí a do toho kávově zbarvené hory. S nízkým sluníčkem to bylo úžasné.

Už byla skoro tma a my jsme konečně našli volný hotel, kde vládla příjemná atmosféra s lahví vína. Hlavní téma večera bylo vyprávění Kanaďana, jak vede farmu s norky na kožešiny. To se tak nelíbilo, Američance, že se z toho urazila a odešla spát. A my jsmenaopak došli koupit pivko pro naší ranní lázeň…