Rozloučení s Velikonočním Ostrovem

Můj předposlední den na Rapa Nui začínal opět v 5.25 zazvoněním budíku a prokličkováním mezi stany se psy ležícími mezi nimi. Původně jsem si myslel, jak na skútru budu poznávat Anakenu a další místa na jižním cípu ostrova. Ale tento výlet jsem podnikl již předešlého dne, kdy nevědomky jsem tato místa navštívil při mém úspěšném pokusu naučit se jezdit na skútru. Řekl jsem si tedy, že to nechám bez nějakého plánování a jen tak se budu projíždět, zastavovat na různých místech a užívat si celkovou atmosféru ostrova.

Vydal jsem se opět k 15ti sochám podívat se na východ slunce. Ale tentokrát jsem měl v plánu nafotit snímky noční oblohy a v popředí sochy. To se mi minule nepovedlo, jelikož jsem přijel na kole až když začínalo svítat.

Nejdříve jsem ale musel k sochám dojet. Již předešlý den jsem věděl, že to nebude lehký úkol. Mému skútru nesvítilo dálkové světlo a na ostrově je totální tma, žádná světla v pozadí, nic takového. Když jdete, nevidíte ani na váš další krok. Do úložného prostoru ve skútru se nevešla ani lahev s vodou. A vše  jsem tedy měl v baťohu… 3 litry vody, jídlo na celý den a navíc stativ.

Doteď nevím, jak se mi podařilo tu situaci vybalancovat, ale uprostřed cesty jsem minul ostrou zatáčku doleva a vylítl jsem v plné rychlosti z cesty. Zakymácel jsem se na jednu a druhou stranu, vyhnul se několika lávovým kamenům a skončil bez jediného škrábnutí na pláni mimo asfaltku. V ten moment jsem měl opravdu namále, ale naštěstí nebo díky nějaké vyšší moci, kterou tento ostrov má, se mi nic nestalo a já mohl pokračovat až do mé cílové destinace.

Jako první jsem vstoupil do areálu se sochami a dál již to znáte z blogu “na kole po Velikonočním ostrovu”. Lidi mi říkali, že jsem měl ohromný štěstí, vidět takovýto úsvit 2x. Protože někomu se to nepovede třeba ani za dva týdny, díky nevyzpytatelnému počasí na ostrově.

Do úplného rozbřesku jsem nečekal a vydal se se svou “mašinou” k Pupku světa, kameni, který je horký na dotek. Tam jsem posnídal tvrdý sýr s krekry. Samozřejmě sám… I když ne úplně, ale obklopený stádem koní, modrým oceánem, sochami moai a troskami sídel, které tu zanechala dávná civilizace.

Sedící na lávovém kamenu jsem pozoroval, jak červená se pomalu mění ve zlatou a čekal jsem, až mě zasáhne svým hřejivým dotekem.

Poté jsem se vydal na pláž Ovahe, kde je koupání zakázáno kvůli žralokům…jaká škoda.

Ale za rohem se nachází známá Anakena. Tam jsem se chtěl vykoupat, ale voda byla úplně ledová. To mě trochu překvapilo, protože když jsem tu byl odpoledne, tak voda měla asi 30 stupňů. Na druhou stranu, nikdo tu nebyl, kromě stáda hnědáčů, kteří se tu proháněli. Lehl jsem si pod palmu na trávu a tam jsem usnul. Probudilo mě až otřásání země. Když jsem otevřel oko, viděl jsem, jak stádo koní běží na mne. Rychle jsem vstal. Koně v posledním okamžiku změnili směr prudce doprava. Trochu jsem si ještě poležel a šel se vykoupat. To už kolem poledne byla voda krásně teplá od sluníčka.

Nasedl jsem na motorku a cestou zpět do města jsem se zastavoval na různých místech, která mě fascinovala. Některá třeba nebyla vůbec označena, ale mě přitahovala jako magnet. Třeba jsem vylezl na zdevastovaný podstavec, kde moai kdysi stály, abych se podíval jejich očima, na co tak upřeně koukají.

Večer na Tahai

Skútr jsem vrátil pozdě odpoledne. Ten den bylo nádherně a já jsem se vydal přes centrum města podél pobřeží, podívat se na polynéský západ slunce nad sochami moai.

Na Tahai jsem byl již dvakrát, ale vždy, když sochy zahalovala temnota. Nyní jsem měl být svědkem jednoho z nejmagičtějších západů slunce na této planetě. Obecenstvo tomu napovídalo. Západ slunce nad sochami sledovala snad polovina obyvatel ostrova.

Jakmile slunce zapadlo za obzor, davy se rozutekly. Já, ještě s jedním fotografem, jsem zůstal úplně sám v této archeologické lokalitě. Musel jsem se smát, protože právě to nejlepší přicházelo. Zlatě červená barva osvětlovala sochy stále dramatičtěji a tuto krásu jsem si vychutnával ještě další hodinu.

Návrat do Jižní Ameriky

se odehrával v dešti, a tím se mi zmařil i plán jít pěšky na Ahu Tehepe. Chtěl jsem se rozloučit, ale evidentně už nebylo, proč tam chodit.

Poslední noc byla hodně vysilující. Déšť se proměnil v malý orkán a polovina lidí spala ze strachu místo ve stanu v budově na recepci. Já jsem zůstal, ale vítr byl tak silný, že jsem musel stan upravit tak ,aby odolal. I tak jsem díky hluku nemohl prakticky spát.

Dopoledne se situace uklidnila a já jsem po obědě odletěl. Předtím jsem ale musel Velikonočnímu ostrovu poděkovat. Cestou k letadlu jsem zabočil mimo plochu a rukou jsem se dotknul země.

Závěr

Blog píši po dvou měsících, kdy jsem navštívil Velikonoční ostrov. Schválně jsem si chtěl nechat odstup od závěru. Byl jsem přesvědčený, že to je to nejhezčí a nejpozoruhodnější místo na zemi, co jsem kdy viděl. No a jaký tedy je pocit a názor nyní?

Stejný… Nic se nezměnilo, cítím ohromnou vděčnost, že jsem mohl být součástí velmi úzké skupiny lidí, kteří měli šanci se podívat na toto neobyčejné místo. A stále mi tečou slzy po tváři, když na ostrov myslím nebo když píši tento blog. Ten pocit je stále hluboko ve mně. Myslím, že už nic nemusím říkat, vše jsem popsal v tomto pěti dílném seriálu. Možná jen jedno …

Jednoduše tam jeďte, ať to stojí cokoli!!