Rio de Janeiro

Přílet

Pociťoval jsem to už v letadle. Očekávání a napětí. Ty historky, které se staly lidem v jednom z největších měst na světě, mě donutily přemýšlet pořád dokola a dokola, zda Rio de Janeiro je opravdu tak krásné a nebezpečné, jak se povídá. Ve skrytu duše jsem přesto věděl, že to tak horké nebude.

Bylo to asi po čtvrté za celý rok v Jižní Americe, kdy jsem si vzal taxíka. A to z důvodu bezpečnosti. Byla už tma a nechtěl jsem nic riskovat. Od taxikáře jsem se dozvěděl, jaké mám štěstí, že jsem přiletěl až dnes, protože po dvou týdnech přestalo pršet a už má bejt jenom hezky. To se následně potvrdilo jako pravdivá informace.

Ve čtvrti Botofago jsem byl za čtvrt hodiny a na recepci mě přivítal typický Brazilec ze Sao Paula. Proč typický? Brazilci jsou otevření blázni, exhibicionisti, velmi komunikativní, s úzkými vazbami na své okolí a vždy se vám snaží pomoct. Myslím, že ten, kdo přijede z Evropy, tu zažije kulturní šok víc, než kde jinde. Ale já jsem si je zamiloval. Přece jenom už jsem byl hodně ostřílený ze všech těch národností, které jsem potkal.

Naprosto mě zarazilo, že v dormu již všichni spali. Bylo 21.00. Já jsem vyřídil potřebnou korespondenci, umyl se a šel záhy do hajan. Okolo jedné hodiny ráno mě probudily bubny, zpívání a tak typické chrastění cimbálem pro karnevalový průvod. Všichni jsme se vzbudili a šli se z okna podívat, co se děje. Opravdu, průvod městem procházel. Nazuli jsme boty a trenýrky a vyrazili za nimi. Šli jsme jenom pár bloků, ale i tak to byl zážitek, na který se nezapomíná. Kombinace všeho byla omamující. Příslovečná místní hudba a droga jako tanec je zde dvakrát podtrženo.

Centrum a pláže

Druhý den jsem si naplánoval návštěvu centra města a pláží. Poprvé za celou dobu, co jsem byl v Jižní Americe, jsem vyrazil kvůli bezpečnosti bez foťáku.

Metro bylo od mého ubytování vzdálené asi 150 metrů, ale přesto než jsem k němu došel, jsem byl úplně propocenej. Centrum města jsem oběhal za dopoledne. Byl jsem poměrně zklamaný, jelikož se nelišilo od měst v jiných částech Jižní Ameriky. Čekal jsem prostě něco víc.

Přesunul jsem se k plážím Copacabana a neméně slavné Ipanema. Byla zrovna neděle a to je po celém pobřeží Rio de Janeira uzavřený okruh podél pobřeží. To znamená, že z tří proudové silnice se stává magistrála pro cyklisty, longboardisty a běžce. Ač byla neděle, pláže nebyly nijak přecpané, a to díky jejich neskutečné šířce.

Já jsem se nemohl dočkat, až vklouznu do vody a pořádně se osvěžím. Z toho neskutečného vedra, které zde v březnu panovalo,  už mi běhaly mžitky před očima. Ale jakmile jsem se přiblížil k vodě, ucítil jsem zápach a voda samotná vypadala Ipanema nooo hnědě. Zase jsem si navlíkl tričko a pokračoval jsem ze slavné Copacapany na Ipanema beach. Situace zde byla ale ještě horší. Později jsem si přečetl, že voda je zde opravdu velmi znečištěná, a že sportovci, kteří tu startují na olympiádě, protestují proti konání jejich vodní disciplíny v Riu.

Na hostel jsem přišel večer a záhy jsem odhalil důvod, proč všichni chodí spát tak brzy. Když jsem se podíval na počasí, teplota ve stínu ukazovala 38 stupňů. K tomu 100% vlhkost a všudypřítomný smog z aut, to vše dohromady vás neskutečně odrovnalo. Snědl jsem jen avokádo s chlebem a úplně vyřízenej se odbelhal na svou palandu.

Socha Krista spasitele, Santa Teresa

Po ránu jsem vyrazil asi na nejznámější ikonu Ria, Sochu Krista Spasitele. Lístek jsem koupil u pokladny, ale jaké bylo moje překvapení, když jsem se dozvěděl, že volno je až za tři hodiny (lístek doporučuji koupit přes internet). Počkal jsem v parku s kokosákem, který tu seženete na každém rohu. Jenže, po třech hodinách se stalo to, že mě nepustili na lanovku, protože jsem přišel pozdě. Na lístku jsem měl napsáno 11.00 a byl jsem tam v 10.45. Prý musím vždy přijít o 30 minut dřív. Cože?? Jakože mám nyní čekat další tři hodiny až bude lístek? No vzteklej jsem byl dost, ale nakonec jsem si nechal lístek vystavit na 17.00, kdy bude západ slunce a já se vydal do Lapy a Santa Teresy.

Lapa je to barová čtvrť, která žije opravdu bujarým nočním životem. Myslím, že to je hlavní předností Ria. Neuvěřitelné párty spjaté se sambou. Přes den je Rio jen prostě další jihoamerické město. V Lapa jsou i dvě pamětihodnosti chrám a akvadukt. Nakonec chrám mě uchvátil z celého Ria úplně nejvíc. Moderní betonová stavba v neobvyklém šestiúhelníkovém tvaru byla jednoduše bizarní.

Santa Martu jsem prolítnul, protože to byla kopie Valparisa, které je tak nějak hezčí díky tomu, že se nachází nad oceánem.

Tentokrát jsem se úspěšně nalodil na lanovku ke Kristovi a davy se prodral na vyhlídku před sochou. Já nevím, ale že bych byl ze sochy a z prostředí kde jsem stál nějak uchvácený, by se nedalo říct. Spíše to bylo zklamání.

Sugar loft a zpět do přírody

Pozdě odpoledne jsem se již s fotoaparátem vydal na Sugar Loft. Zjistil jsem, že Rio je asi tak stejně nebezpečné jako jakékoli jiné město v Jižní Americe. Je vždy akorát potřeba dodržovat pravidla, kde se po městě můžete pohybovat a kde ne.

Myslel jsem, že když uvidím scenérii města z Sugar Loft, tak si konečně najdu cestu k tomuto městu, ale nestalo se tak. Brazílii a především Rio jsem si vysnil jinak… Ne s kopcovitou džunglí zalitou nažloutlým smogem a špinavým oceánem. Bylo jasné, že svoje sny o Brazílii musím hledat někde jinde…