RIO CLARO

Příjezd a první den

rozhodli jsme se, že na cestě z Medellinu do Bogoty se zastavíme v soukromé rezervaci Rio Claro, která se nachází na půli cesty a její podnebí je čistě tropické. Z hostelu jsme nasedli na metro a za pár stanic jsme vystoupili na severním autobusovém nádraží. Měli jsme několik společností vytipovaných, který byly ochotny nás vyhodit před vstupní bránou do rezervace, která je hned u silnice. Hned první autobusová společnost, kterou jsme oslovili nás vzala a za půl hodiny jsme byli na cestě. Cesta trvala asi 5 hodin a byla bezproblémová, stejně jako náš výstup z autobusu, kdy nás upozornili, že jsme na místě.

Před vstupní bránou do parku je restaurace, kde jsme si dali pozdní oběd a vešli jsme do parku. Vstupné na jednu noc pro kempovníky bylo 20 000 COL, to nebyla vůbec špatná cena, ostatní ubytovací možnosti v aréálu byly podstatně dražší a začínaly na 60USD za noc. Na kempovacím místě, které bylo velké jako tři fotbalové hřiště nebyl nikdo a tak jsme si mohli vybrat, kde se chceme utábořit. Postavili jsme stan a šli se okamžitě vykoupat do řeky, která je čistě průzračná a přiměřeně osvěžující. Navíc se nacházela hned vedle kempovacího místa a dokonce s malou pláží jen pro nás.

Po vykoupání, lehkém odpočinku, zjišťování, kde jsme poštípaný a pozorování dalšího obyvatele našeho kempovacího místa, obrovského leguana, byl čas na večeři, vybalili jsme zásoby a chtěli jsme začít vařit naše výborné konzervy. Ale stalo se to, že páčka u vařiče se zasekla a nešla otočit, tudíž neproudil plyn. Po asi hodině snažení jsme opět zavítali do místní restaurace. Byla už tma a všude v trávě svítily zelený věci. Nejdřív jsme si říkali, kolik je tady světlušek. Ale pak jsme viděli, že světlušky lítají a blikají bíle. Posvítil jsem tedy čelovkou do trávy a ony zelené oči byly pavoučí oči. To znamenalo, že všude okolo nás v trávě jsou tisíce pavouků. Jasný, víme o tom, že když jsme v džungli, tak tam budou pavouci, ale nemusejí se doslova takhle okatě ukazovat.

O půlnoci jsem se najednou probudil a doslova jsem ucítil vodu ve vzduchu, aniž by spadla kapka okamžitě jsem nandal naše tropiko na stan a po upevnění poslední části mi káplo na hlavu a pak to začalo…tolik blesků jsem neviděl snad nikdy, možná proto, že Rio Claro se nachází poměrně daleko od civilizace a nebe je tedy neosvětlené. Najednou se strhla bouře a začalo tak pršet, že krásný zelený trávník už nebyl ani vidět jenom všude kolem nás voda. Opět jsme byli rádi za náš dobrý stan a my mohli klidně spát.

Druhý den

jsme vstali do slunečného dne, trávník byl stále podmáčený, ale bylo jasné, že v tak velkém vedru, které panovalo přes den bude suchý opět během pár hodin. Také řeka se změnila, už nebyla tak průzračná, ale kalná. Nicméně pořád velmi čistá. Vydali jsme se proti proudu řeky k recepci, která ležela asi 1,5 km od hlavní brány a od našeho stanu. Cestou jsme mohli vidět pozůstatky základny rebelů a pěstitelů cocy. Nevím, jak se dařilo coce, ale vím, že při dobývání základny vládními silami, to musela být řež. Jediná přístupová cesta v údolí, okolo skály a hustá džungle. Velmi dobře vybrané místo.

Jakmile jsme přišli na místo, tak turisté již snídali, my jsme si chtěli objednat kafe, ale bylo nám řečeno, že je zadarmo pro návštěvníky rezervace. Navíc jsme si mohli uložit cennosti do místnosti za barem. Jaký báječný start do nového dne. Hned vedle recepce jsou možnosti, jak strávit den. Nejoblíbenější je asi rafting po řece. Řeka má rapid 1-2. Nic pro nás. Jeskyně jsme taky rovnou zavrhli a jediný co nás oslovilo byla via ferrata. Ovšem když jsme viděli, že všude na skále, kde bylo připevněný lano jsou pavučiny, tak jsme to vzdali. Nakonec jsme udělali dobře, jelikož jsme se nikam nehnali a strávili pohodový a klidný den, a to proto, že jsme si vybrali asi 2 hodinovou tůru dál proti proudu řeky.

Tůra byla vedla džunglí podél řeky, po bílých mramorových skalách a dál už to ani cesta nebyla. A právě mramorové skály jsou hlavní doménou Rio Claro. Dokonce i pláže jsou z mramoru a díky tomu voda v řece vypadá úchvatně. Výlet stál za to. Na zpáteční cestě jsme si vyhlídli malou pláž, kde jsme byli sami, dali si něco k jídlu a vykoupali se. Při koupání byla ohromná sranda, jelikož proud byl opravdu silný a měli jsme co dělat, aby jsme nechtěně neskončili opět u nás v campu. Cestou ke stanu jsme se najedli v místní restauraci, kde jsme pili ráno kafe. Jídlo bylo opravdu drahé a nechali jsme tam 60 000 COL.

Když jsme přišli ke stanu byly dvě hodiny a my byli opět splavení. Okamžitě jsme zašli na naší plážičku a tam strávili odpoledne. Verča zjistila, že když se položí na řeku, tak jí proud volně unáší. Tak se člověk může dostat i na druhý břeh. Nemohli jsme se toho pocitu nabažit, a tak až do 4.30 odpolede jsme nedělali nic jinýho. Dokonce přibyl v našem campu jeden kempovník. Holka s večerníčkovou čepicí a žlutým stanem. Opravdová zálesačka, která rozdělala oheň k večeři asi během minuty. Mně se nějakym zázrakem podařilo uvolnit páčku u vařiče a nyní jsme si mohli vychutnat naši milovanou konzervu.

Třetí den

Verča vstala jako první a šla si nazout boty, které byly u našich hlav. Najednou slyším lehké ahhhh… a že bylo něco pod stanem a teď je to pod botou. Hmm, vzal jsem svůj nůž a nadzvedl botu. K mému překvapení jsem uviděl škorpiona. Pravděpodobně byl víc vystrašený, než my. Ale pořád to byl škorpion. Vytáhl jsem nůž z pouzdra a zlehka jsem ho nabodl. Odhodil jsem ho nedaleko místa, kde žil leguan a šli jsme se nasnídat a sbalit stan.

Snažili jsme se chytnout autobus do Bogoty, ale žádný nezastavil. Nakonec u nás zastavil chlapík s autem a řekl, že tady nic nechytneme, a že má cestu do města, odkud jezdí autobusy do Bogoty. Cesta trvala asi 30 minut a řekl si 20 000 COL. Když jsme dorazili na zastávku, stál tam autobus, který směřoval do Bogoty, ale byl plný. Další jel za 3 hodiny. Dali jsme si tedy oběd a poseděli v místní čekárně. Cesta autobusem trvala dalších 6 hodin a když jsme dorazili do Bogoty, tak se mi chtělo hrozně čůrat, no jako vždycky ostatně. Utíkal jsem přes celý terminál na záchody, a když bylo po všem, šli jsme si vzít taxíka. No osudová chyba, když jsem utíkal kolem stanoviště taxi, čekalo tam na taxi pár lidí. Nyní se fronta rozrostla a my jsme museli čekat hodinu na taxík. Absolutní děs. Do hostelu jsme dojeli kolem 7.30 a cestou jsme mohli obdivovat mrakodrap, který je celý pokrytý LED obrazovkou. Sotva jsme poté došli na večeři, dali pár piv a šli do hajan.