Zájezd pod horu

Potosí je nicneříkající město, kde ani není pořádný trh, což je na Jižní Ameriku, co říct. Ale kvůli městu sem lidi rozhodně nejezdí. Tou největší atrakcí je obrovitá hora, plná nerostných surovin, která se tyčí nad celou oblastí.

I my jsme vyrazili v devět hodin ráno, za 12,- USD, na exkurzi do dolů.
Nejdříve jsme se museli ovšem převlíknout. Nasadili jsme si holinky, kalhoty, bundu a helmu s čelovkou. V takovém stavu nás mikrobus zavezl na hlavní trh pro horníky. Zde se prodávalo vše, co horníci potřebují. Tedy kromě typického vybavení, také dynamit, coca s cukrem, limonády a v neposlední řadě 96% alkohol. Někteří z nás trochu při těch ochutnávkách přebrali, jak je vidno z fotky. 🙂

Moc jsme nechápali, proč se to všechno prodává na ulici, a proč si to horníci kupují sami, protože samozřejmě třeba krumpáč a dynamit by jim měla dát společnost. Všechno jsme si mohli vyzkoušet a ochutnat. Poté bylo za potřebí koupit za 2,-USD tašku s věcmi pro horníky.  Proč jim to máme kupovat, nikdo nechápal. V pytlíku byl balík cocy, který by snad stačil pro armádu a limonáda.
S vybavením jsme se opět nasoukali do mikrobusu a vyskákali jsme  již před dolem. Následoval test našich lampiček a hurá do hory.

Potosí mine (7)

Šachta, kterou jsme vstoupili, byla jako všechny, které měly následovat, temná bez jediného světla, vlhká, postavená pouze pro koleje na kterých se vozily vytěžené nerosty a bez jakýchkoliv podpěr. Já se svou výškou jsem musel chodit celou dobu skrčený, ale člověk si po pár minutách zvykl. Asi za 20 minut jsme narazili na prvního horníka, kterému jsme předali tašku s „občerstvením“ a za to nám povyprávěl o životě v dole. Aha, tak na to byly ty tašky s věcmi.
Pomalu jsme se začali dozvídat věci, jak to v dole chodí…

Doly nebo řekněme horu, v které jsme byli, vlastní několik společností, které těžbu neprovádějí již řadu let, a to kvůli nízkým cenám stříbra. To je hlavní nerost v dole. Ale horník pracuje sám na sebe, a to co vytěží, společnosti de fakto prodá. Proto tedy ten trh. Horníci si kupují vše sami na své vlastní triko. Co to tedy znamená v praxi…to, že jsme se nacházeli uprostřed dolu, kde nebyl žádný dozor nad tím, jak šachty jsou zajištěné a chodíme tam tedy jen jako na čestný slovo.

Pink Floyd

Jak jsme tak seděli, najednou se ozvaly rány. Naše průvodkyně, po polovině sežvýkaného pytlíku cocy se začala smát, že tomu odpalování se říká Pink Floyd. Cože? My jsme tady a oni odpalují skálu? Jeden výbuch, následoval další, další a další, až jsme přestaly výbuchy vnímat.

Za dalších 20 minut jsme došly k horníkovi, který pro změnu dělal díru pro dynamit. Pro jistotu na dva dynamity. Zde jsme se dozvěděli, že horník musí projít 6ti letým zaškolovacím procesem u staršího horníka. Samozřejmě nikdo toto nekontroluje. Odevzdali jsme pytlík a přešli kládu pod kterou se mezi dvěma skálami rozprostírala širá temnota. Došli jsme k horníkovi, který si vyžádal cigaretu, kterou jsme mu dali. Za to jsme mohli udělat pár pěkných fotek, jak kouří, jí koku a do toho pije limču. Strávili jsme tam dost času a bylo to také nejzazší místo, kam jsme se dostali.

Začali jsme se vracet. To znamenalo vyšplhat po třech žebřících nahoru, projít chodbou plnou prachu, vyhnout se zrovna projíždějícímu vozíku a jako mezistanice, než jsme se dostali ven, byla modlitební a obětní místnost, která byla tvořena dlouhou podélnou šachtou. Na konci této místnosti byla soška ne panenky Marie, ale červeného ďábla se vztyčeným údem, to jako ochránce dolu a horníků. Oběti, které se mu nosily byly koka, cigarety a líh. Tedy klasická trojka. S lihem byla největší zábava. Nejdříve jste jej museli nalít na zem, poté se napít a spolknout, nakonec se znovu napít a vyprsknout na ďábla.

Bílé světlo na konci tunelu znamenalo, že jsme skoro venku. Docela nás  potěšilo, že jsme nepřišli k žádné újmě, a přesto si to užili, protože určitě to stálo za to. No řekněte, kdy se můžete pohybovat jen tak v dole a koukat na zdrogovaný dělníky, jak odpalují dynamit 🙂