Na kole po Velikonočním ostrově

Kolista

Den před tím, než jsem se vydal na vulkán Orongo, jsem si půjčil kolo, abych mohl přejet celý ostrov a uvidět zde asi největší div… …východ slunce nad 15 sochami.

Měl jsem na výběr, dva dny kolo nebo jeden den skútr. Cena na den za kolo byla 15 USD a cena za skútr 30 USD. Vybral jsem si kolo, spočítal jsem si na mapě, že konec ostrova, kde se sochy nacházely, nebude tak daleko.

Vstal jsem v 5.25. Před šestou, se snídaní v baťohu, jsem se vydal na cestu. Prvních pár minut jsem s narvaným baťohem ani nemohl udržet rovnováhu. Kolo jsem řídil naposledy před několika lety, a to několik hodin. Jinak od svých 15 jsem na kole neseděl. Vzpomněl jsem si na cyklo – výlet, jak na mě holky onehdy, musely snad každý kilometr čekat, než je doženu. Tak špatný kolista jsem.

S čelovkou na hlavě a viditelností 10 metrů jsem tedy jel, co jsem mohl, a to proto, že když jsem minul odbočku na východní pobřeží, uvědomil jsem si, že jsem prakticky pořád na začátku a východ slunce bych taky vůbec nemusel stihnout. Navíc cesta po pobřeží nebyla vůbec rovná, jak jsem si myslel. Byla plná zatáček a kopečků, které mi stěžovaly odhad, kde vlastně cesta je, a kde už jsem mimo cestu. V jednu chvíli jsem to chtěl i vzdát. Cesta byla opravdu nekonečná. Ale řekl jsem si, že když to nestihnu, tak to prostě nestihnu. Byly zde i jiné věci, které stály za shlédnutí.

Nakonec se ale povedlo…

15 vzhlížejících

První, co jsem zahlédl, byla parkující auta, která mě míjela, když jsem šlapal cestou k sochám. Když jsem dojel na místo, štěstím jsem si oddechl a pomyslel  si, že ostrov mi přeje a ochraňuje, protože někdy jízda z kopečků byla opravdu na hraně.

Bylo 7.45 a na obzoru byl vidět velmi tenký fialový náznak svítání. Slezl jsem z kola a s těžkými nohami ze šlapání, jsem se domotal ke vstupní brance do areálu.

20 metrů ode mě stáli,… ONI … ( říkat jim sochy v tento okamžik, mi přijde trochu neuctivé, matoucí a deklasující ). Stáli tam čekající na úsvit, celí černí, se sotva viditelnými obrysy. Pořád byly vidět hvězdy, na které tyto bytosti upřeně koukaly. V areálu bylo okolo padesáti lidí, kteří stáli nebo seděli a pozorovali začínající show, která měla gradovat v průběhu další hodiny. Byli úplně potichu, nikdo se nebavil. Jediný zvuk, který byl slyšet, bylo cvakání fotoaparátů a oceán narážející na pobřeží za sochami.

 

V tichém úžasu jsem procházel kolem obrů, kteří vypadali jako bohové z jiného světa. Cizího a tak vzdáleného.

 

Posadil jsem se na místo, kde slunce vycházelo přímo proti mně a pozoroval představení, které právě začalo…. Bohové začínali nabírat jasnějších obrysů. Z fialového pozadí, které jemně osvětlovalo okolí, se stalo žluté. V kontrastu s jasně černými sochami bylo to, co se odehrávalo před námi, uchvacující. Do toho se opodál za sochami začala odpařovat voda z oceánu a celý útes s pláží byl zahalený v jemném oparu, přes které začalo prosvítat čím dál tím víc jasně zářící žluté slunce.

První promluvila druhá socha zprava. Celá se usmívala, zářící štěstím, měl jsem pocit, jako by to bylo pro mne. Ale byla to jenom minuta. Poté se celá scenérie opět dramaticky změnila a socha začala mít svůj upřený výraz do nekonečna…sochy začalo, stejně jako útes, také zalévat slunce. Můj soused vedle mne, postarší pán se šedivými vlasy a červenýma očima upřeně koukal s otevřenou pusou. Naprosto zapomněl, že má před sebou fotoaparát na stativu a síla okamžiku ho pohltila… nebyl sám … Slunce se najednou vynořilo mezi sochami a oslepující záře vyřezala na sochách jejich typické výrazy. Jeden z mých sousedů prohlásil „good morning guys“, ale já jsem si řekl v duchu, ne! Pro ně jejich noční den končí. Bylo mi to v tu chvíli jasné… Sochy totiž ožívají se západem slunce a usínají ve východu slunce. Přes noc hledí do „neznáma“ na hvězdy. K tomu mě inspirovala poznámka na jednom archeologickém nalezišti. „Podstavce, na kterých jsou sochy postaveny, jsou vždy natočené na určité souhvězdí“. Možná, že tedy ONI hledí jen do jejich „velmi známa“.

Tam, kde nás vytesali

15 soch přesně není zarovnáno podle pláže, ale jsou mírně natočené do leva a koukají na vulkán. Přesněji ,do jeho propadlého, půlkruhového okraje, nad kterým se v noci tyčí jejich souhvězdí. Tento vulkán sloužil též jako místo, kde domorodý lid vytesal většinu soch na ostrově. Tam mířila má další cesta…

Od 15ti soch jsem dorazil k vulkánu jako první, jak pak by ne… auta a skútry, čekající na povolení ke vjezdu do areálu, jsem objel včetně závory, která je donutila vypnout motory. Ovšem nebylo mi to nic platné. V parku nikdo nebyl a sám jsem se neodvážil vstoupit. V 9.30 všichni dorazili před vrátka do parku, nejspíš zvedli závoru, protože strážci nikde nebyli, i když otevírací doba byla v 9.00. Už jsem měl čekání dost a řekl jsem, že jdu dovnitř a kdo chce, může se přidat. Odvážil se pouze jeden kluk. V tom nás chytla jakási paní, která tam bydlela a řekla, že nám alespoň označí lístek. V areálu jsme tedy ze začátku byli jenom my a vše si mohli vychutnat sami.

Bylo neskutečné, kolik soch, tam bylo ponecháno a nedokončeno. Úspěšně jsem tam někde ztratil brýle, které jsem si při focení sundával a nandával, takže mě čekala na kole cesta domu bez slunečních brýlí.

Po cestě domu jsem se zastavoval na místech podél pobřeží, kde byly ponechány stržené sochy od převratu na ostrově.

Cestou se ke mně přidala fena, která běžela vedle mě 10 km do města. Neuvěřitelné!! Myslel jsem, že v těch 35 stupních ve stínu vypustí duši. Ale to samé jsem si myslel v tu chvíli i já o sobě. Dorazil jsem zpět odpoledne, unavený, ale šťastný, že jsem mohl tohle vše vidět.

Měl jsem pocit, jako by mě ostrov čím dál tím víc miloval. Možná proto, že já jsem čím dál tím víc, miloval jeho.