„mašinou“ po Velikonočním ostrovu

Večer předchozího dne jsem se modlil ať ráno vstanu, díky celodenní jízdě na kole, kterou jsem absolvoval. Ale když mi zazvonil budík v mých obvyklých 5.25, neměl jsem vůbec nic namoženého. Měl jsem v plánu jet na pláž, která byla stejně daleko, jako sochy předchozího dne. Byl jsem však jako omámený a neměl jsem dobrý pocit při představě, že budu opět absolvovat dvouhodinovou jízdu ve tmě.  Tak jsem to nechal být a vyrazil jsem na Tahai.

To je místo známé především západem slunce nad sochami moai. Na kole jsem tam dojel za 15 minut od mého kempu. Bylo to také to archeologické naleziště, kde mě první den málem chytili, když jsem přes něj v noci přecházel. To jsem chtěl de facto udělat znovu. Předpokládal jsem totiž, že v 6 hodin ráno tam nikdo nebude. Můj úkol byl tedy, bez baterky se proplížit nalezištěm k sochám a udělat nějaké pěkné snímky. Noční focení mě totiž začalo neuvěřitelně bavit.

Bylo to jednoduché, jít pořád rovně asi 50 metrů k oceánu. Zhruba uprostřed jsem ale málem dostal infarkt… podruhé za jednu hodinu …
Totiž , když jsem si šel vyčistit zuby v kempu, zakopl jsem o Coffee, což je černý pes místních, který ležel mezi stany a spal. Nyní, metr přede mnou, se vztyčil z ničeho nic kůň s náhlým zařehtáním. Reakce byla stejná, jako s Coffee… nevěřícně jsme na sebe koukali.

Z Velikonočního ostrova do Cusca

Po pořízení fotek jsem se vydal na východní pobřeží, vzdálené asi 25 minut jízdy. Sotva jsem funěl a i do mírných kopečků jsem musel kolo vést, ale nakonec jsem dorazil k archeologickému nalezišti, které stálo hned za letištěm. Jednalo se opět o spadlé sochy s jejich poházenými klobouky. Ale tentokrát podstavec vypadal jinak. Kameny, které ho tvořily byly úplně stejně naskládané a řezané jako ty z Cusca. Jistě, jednalo se o jiný typ kamene, ale i tak, byla to dokonalá replika. Když jsem na kameny sahal, zpracování prostě stejné bylo. Je skutečně možné, jak se traduje, že Inkové přepluli 3 500 km přes Tichý oceán z Peru? Každopádně je jasné, že stavitelé byli ti samí, co znali tajemství, jak docílit přesných řezů v kamenech.

Zde jsem i posnídal, znovu, při neskutečně krásném východu slunce, přelévajícím se přes spadlé sochy. Ke snídani jsem měl pouze sušenky. Musely stačit. Snídani, kterou jsem si večer připravil, mi totiž v noci ve stanu snědli mravenci.

Skútr

Přijel jsem dopoledne a dal si lehkého šlofíka. Poté jsem udělal to, co bylo nevyhnutelné. Odvážil jsem si půjčit skútr. Když jsem nad touto alternativou přemýšlel, moje myšlenky vždy padly na Indii a na zmrzlináře, který byl rychlejší, než my, tenkrát na onom skútru.
Skútr jsem si půjčil v mém úžasném kempu. „Tady máš klíčky brácho a užij si to“, řekl mi týpek na recepci. A sakra, žádná instruktáž??… Můj skútr jsem našel zaparkovaný před kempem a už to začalo… Sedl jsem si na sedadlo a otočil klíčkem… nic. Samozřejmě jsem úplně zapomněl, jak se to startuje. No to bude zajímavý…pomyslel jsem si. Najednou přijeli místní týpci s Hiluxem a zaparkovali přede mnou. Abych nevypadal jakou trouba, začal jsem seřizovat alespoň zrcátka, ale z mého vyděšeného výrazu bylo jasné, že jsem v řiti. Jeden ke mně přiskočil a ukázal, jak se nastartuje. Jakmile se tak stalo, zděšeně uskočil. No super…. V poslední chvíli jsem si uvědomil, že nemám helmu, což s mými zkušenostmi byl poměrně risk. Helmu jsem si vyprosil a už jsem byl zpátky na mé „mašině“. Párkrát jsem poskočil a byl jsem na hlavní silnici, můj cíl byl koupit toaletní papír ve 100 metrů vzdáleném obchodě. Povedlo se!!

Další zastávka 25 km vzdálena pláž Anakena.

Měl jsem za to, že pokud chci zítra opět vidět svítání nad 15 sochami a fotografovat se sochami noční oblohu, musím vyrazit potmě, velmi brzo ráno. To tedy znamenalo, naučit se skútr perfektně ovládat a vyjezdit se.

Nejdřív jsem nedal přednost na křižovatce, protože jsem si spletl, jak se ubírá plyn a místo toho jsem přidal. Ale terénnímu autu v protisměru jsem se úspěšně vyhnul. Bylo to dobré, byl jsem rychlejší, než chodci, ale ne, než cyklisté. To se po pár minutách změnilo a já konečně otočil více moji ruku na řidítkách. Po půlce cesty jsem musel zastavit. Křeč v rukou, ze strachu, že spadnu, byla moc velká. Na pláž jsem přesto dorazil, a to celkem rychle.

Anakena

Z vystresované jízdy jsem se dostal jako mávnutím proutku do ráje. Zelená tráva, bílý písek, palmy, pobíhající koně, smaragdově modrý oceán. Do toho všeho uprostřed sochy moai. Když si představím kýč, odteďka to bude Anakena, pomyslel jsem si. Bylo to jako z počítačové hry, odehrávající se v Karibiku, a vy jste právě objevili místní starodávný chrám s artefakty. Celý uřícený jsem se vrhl do teplého oceánu a bílý písek mi při tom protékal mezi prsty. Uvědomil jsem si, když jsem koukal z té dokonalé čistě křišťálové vody na tu scenérii s pískem, palmami a se sochami, že Velikonoční ostrov je to nejúžasnější místo na Zemi, kde jsem byl.

Po vykoupání jsem nasedl na skůtr a vyrazil k 15 sochám, ty se prostě nedají okoukat.

 

Poté, po východním pobřeží se západem slunce, jsem uháněl zpět domů. Byla to nádherná cesta a já pochopil, proč motorkáři mají rádi jen tak prostě jezdit. Už jsem nebyl vystrašený jako předtím.  Uvolněný z pláže jsem si užíval svobody, kterou se mi na skútru dostalo. Cestou jsem se musel pořád zastavovat, protože i z východní strany ostrova byl západ slunce fenomenální.