Machu Picchu

Stojím na slavných terasách slavného a opěvovaného zázraku, Machu Picchu. Zeleň okolo je temná, do tváře mě stékají proudy vody a hory jsou osvětlované bouřkou, která se odehrává přímo přede mnou. To není možné, říkám si, vzdyt  jsem kvůli tomu cestoval tak daleko a nyní tu klečím na kolenou a nic nevidím.

Na polovinu zabušení srdce slyším déšť hlasitěji, v tu chvíli vím, že se mi jen tohle vše nezdá a je to pravdivý příběh, alespoň z půlky. Otevírám oči a vstávám, za 10 minut 4.00. Budík je nařízený na 4.00, ale asi to nehraje roli vzhledem k počasí. Odhrnuji závěsy a vidím z okna to co slyším již delší dobu. Přesvědčení o prudkém tropickém lijáku je dokonáno. Zelené hory, které nás obklopují, se změnily v šeď odpařující vody po včerejším slunečném dnu. Lehce se nás zmocňuje nervozita a začínáme vzpomínat na domov, co se asi v našich rodinách děje. Je totiž Štědrý den a my nemůžeme uvěřit, že se nyní budeme brodit vodou celý den a stejně nic z Machu Picchu neuvidíme. A říkáme si pořád dokola…., no tak jsou přeci Vánoce, tohle není možný… Vdyť včera svítilo celý den jasně sluníčko a my si to nechali utéct, byli jsme tady a celý den jsme se jen poflakovali.

Ve 4.30 jsme měli objednanou snídani, kde jsme vymýšleli různé způsoby, jestli nechat propadnou lístky či jet autobusem za 24 USD nahoru, atd. Po snídani jsem vykoukl z okna, déšť neustal, ale zdálo se mi, že neprší už tolik a mraky se začínali rozpouštět.

Výstup

Zavelel jsem k odchodu…Když jsme vyšli z hostelu ,bylo 10 minut před 6.00. Rozhodli jsme se, že se budeme držet našeho původního plánu a na Machu Picchu vyšlápneme po svých. V polovině cesty podél řeky k mostu jsme zahlídli modrou oblohu a prakticky přestalo pršet.Naše modlitby nejspíše byly vyslyšeny. Také jsem si vzpomněl, že ve stresu jsem si zapomněl všechny peníze i s kartou na stole v pokoji. Rozhodl jsem se pro rychlý sprint do hostelu, zatímco Kláře jsem dal baťoh na záda ,ať jde napřed. Když jsem běžel zpět, ani ne v polovině cesty k mostu jsem uslyšel, jak na mě Klára volá. „Co tady děláš ?“, zeptal jsem se. „Nepustili mě, protože nemám pas. “ Teďka tedy byla řada na Kláře, která doběhla do hostelu pro pasy, zatímco já jsem malou chvilku čekal u mostu a pozoroval, jak jednoho turistu po druhým posílají zpět pro pas. Když v rekordním čase doběhla Klára k mostu bylo 6.50 a my mohli začít stoupat několik set metrů k divu světa. Na polovině cesty jsme pak potkali tatínka s dcerou, Američany, kteří se na nás otočili a řekli česky…“ jak se máte?“… To už bylo moc, při vší té ironii, kterou jsme zažívali. Došplhali jsme se před vstupní bránu Machu Picchu v 7.40. Při průchodu proběhla opět kontrola pasů. Zajímavé je, že nikde nic takového není poznamenaný, že k lístkům jsou vyžadovány doklady, ale to je jak říkají sami Peruánci,… peruánské myšlení.

 

Je to tu!

Po vstupu jsme si vyndali energo tyčinku a rozhodli jsme se, že půjdeme v protisměru „prohlídky“ památky. Tedy ne opět nahoru, ale po rovině. Do této chvíle Machcu Picchu stále nevidíte, i když už na něm jste, jelikož vysoké kameny a domy Inků vám v tom brání. Prošli jsme tedy několika úzkými uličkami a to co se nám zjevilo , zůstane navždy v našich srdcích. Sedli jsme si na lavičku a tiše pozorovali…nebylo žádný jasno, možná spíše šero…, mraky se rychlým, ale přesto elegantním tempem valily přes obrovský komplex, kterým Machu Picchu je. V tichosti jsme seděli a přitom nás mrazilo na zádech. Přemýšleli jsme, co takovou nádheru vyvolává. Jak jsem psal v minulém příspěvku, Inkové si uměli vybírat místa, ale tady se trefili do černého. Četl jsem, že máte na Machu Picchu magický pocit. Je to celé pravda. Harmonie okolního prostoru, který je tvořený vrcholky hor, které se postupně od vás zvětšují, stojíte v oblacích, na ostrově tvořené horou, na stavbě do detailů tak promyšlené, aby vše bylo v kontextu s okolním prostředím. Když jsme začali procházet celý komplex, chvílemi Machu Picchu mizelo v mracích. Poté najednou bylo zase jasně vidět. Koncert přírody, tak bych to nazval.

This slideshow requires JavaScript.

Když jsme měli v 10 hodin projitou horní část, vydali jsme se na horu Machu Picchu, která dala místu jméno. Na lístku bylo, že na Machu Picchu se máme dostavit mezi 7 – 8 hodinou. Což jsme taky udělali. Nicméně, jaksi už tam zapomněli napsat, že se jedná ne o komplex, ale o horu. Po složitým přesvědčování u brány jsme dostali povolení na horu vystoupit. Vystoupat na horu po té ranní rozvičce byl opravdu záhul. Opět se změnilo počasí a začalo být jasno a opravdu horko. Ale výhled stál za to a my mačkali foťáky celou cestu nahoru. Měli jsme to udělat za 3 hodiny. Nejdřív jsme si mysleli, že to je spousta času, ale výstup se sestupem a chvilkou strávenou na hoře, nám zabral přesně tři hodiny.

This slideshow requires JavaScript.

Když jsme došli dolů, začali jsme tůru po dolní sekci, ale  uprostřed cesty přišel déšť. Jelikož filmuji i za deště , nemohl jsem si nevšimnou jevu, který jsem zažil jenom zde. Směr deště se na Machu Picchu měnil během vteřin. A můj objektiv jsem čistil neustále od kapek. V tu chvíli jsem měl pocit , jako kdyby fyzikální zákony na Machu Picchu neexistovali, jako kdyby to místo ovládala nějaká cizí síla.

V dešti jsme ukončili naše putování a vrátili se do Aqua Calientes už s pěkně namoženejma nožičkama. Bodeť ne, když jsme nastoupali 1 000 výškových metrů. Když jsme přišli do hostelu,  bylo asi 16 hodin odpoledne. Pořádně jsme se vydrhli a než jsme se vykopali na Štědrovečerní večeři bylo asi 19.00. Na trip adviseru jsme našli nejlepší hospodu ve městě. Protože jsme ušetřili za autobus na Machu Picchu, dali jsme si pěkně do nosu. Polívku a alpačkovej stejk s dezertem. Kuchař byl Francouz a jídlo bylo opravdu velmi dobré. Většina osazenctva si dala pizzu, no pochopíte to? Na 24.12.?

Machu Picchu, div světa a vyhlášená památka už několik let po sobě jako turistická atrakce číslo jedna na světě… Potkal jsem tolik lidí, kteří se tomuto divu vyhnuli, že je nedokáži spočítat. Důvod? Turistická kašpařina, ždímačka na peníze nebo že přes turisty  na památku není ani vidět. Nic z toho není pravda. Ano, lístek stojí hodně, ale není to ani tolik, kolik dáte za běžný koncert a tady se rozjíždí koncert ve velkým. Turisti? To jste taky a můžete sdílet s nimi zážitky a užívat si tu energii, které je pro všechny dostatek. A kašpařina to není vůbec. Kašparem budete, když jste v Peru a Machu Picchu minete.

Začátek našeho Štědrého dne vypadala jako naprostá katastrofa. Ale nakonec lepší počasí jsme si nemohli ani přát, jelikož to pravé Machu Picchu musí být zahaleno částečně v oblacích, aby byl efekt mysterioznosti místa docílen a to se nám také stalo.

Nyní můžu říct, že se jednalo o jeden z nejúžásnějších dnů v mém životě.