Šťastný Nový rok z La Paz

Po celém dnu zevlení a přemýšlení v Cuscu o tom, co budeme dělat následující dny, jsme se k večeru rozhodli, že odcestujeme příští den do nejvýše položeného „hlavního města“* na Zemi. Důvody byly hned dva…už nás Cusco nebavilo, viděli jsme všechno co jsme mohli a také jsme nepočítali s tím, že všechno ubytování na 31.12. je rezervovaný.

*La Paz se svou výškou 3640m oficiálně hlavní město není, i když tam sídlí parlament. Hlavní město Bolivie je Sucre, kde nadmořská výška je pouhých 2680m. Tam sídlí justice. Ale mnoho zdrojů stejně označuje La Paz jako nejvýše položené hlavní město. Není se čemu divit, Sucre připomíná svou atmosférou takovou španělskou vesničku.

Den odjezdu z Cusca

byl nabitý  k prasknutí…nejdříve jsme museli sbalit a dojet proočkovat Kláru do nemocnice,a to kvůli možné kontrole na hranicích (Bolivie vyžaduje žlutou zimnici, pokud cestujete z Peru). To znamenalo vybrat nemocnici a najít tam někoho, kdo jí vakcínu píchne. Navíc bylo riziko reakce, protože každý čtvrtý člověk dostane horečku.

Sešli jsme tedy z našeho ubytování na kopci a chytli si bus, kterým jsme pravidelně jezdili ať už do kina nebo jen tak něco nakoupit.

Lehká komplikace!

V autobusu jsme si sedli dozadu a já s mobilem v ruce jsem se díval na mapu , kudy jedeme. Když jsem vystupoval, natlačilo se z ničeho nic na mne v obklíčení několik chlapů, kteří vytvořili zácpu. Moc jsem se nedral dopředu k východu, stále jsem přemýšlel, jak a co s tím očkováním a co když nedostaneme lístky na autobus do La Paz, jak nás varoval domácí v hostelu.

Když jsem vystoupil, najednou mi to došlo… Celá událost, jako by se mi zrekapitulovala v hlavě. Stalo se to v několika sekundách a před několika sekundami. Ani jsem nemusel nahmatávat mobil, který jsem dal do kapsy, než jsem vstal ze sedačky v autobusu. Věděl jsem, že je pryč. Rozhlédl jsem se kolem sebe. Kláře, která vystoupila bez větších problémů přede mnou, to v té chvíli bylo taky jasné. Všichni ti grázlové se rozprchli na všechny strany. Narychlo jsem vběhl zpět do autobusu a zvolal jsem, že jsem byl okraden a jestli někdo něco neviděl. Jedna paní mi začala říkat, že to viděla, že běžel za autobus. Samozřejmě, když jsem vyběhl zpět z autobusu, byli všichni pryč i s mým mobilem.

Již taxíkem, jsem se okamžitě dopravil do hostelu k počítači, kde jsem zablokoval veškeré mé údaje a nastavil jsem na mobilu smazání veškerých dat, jakmile mobil někdo zapne.

Lepší zprávy

Když jsem dorazil zpět do nemocnice, Klára už byla po očkováni. Než jsem všechno ošéfoval v počítači na hostelu, trvalo to 1,5 hodiny. V nedalekém obchoďáčku jsme si dali kafe na uklidnění, já dozablokoval to ,co jsem zapomněl a uvědomil si, že možná moje neostražitost mi zachránila život. Vdyť kolik příběhů jsem slyšel o tom, jak se lidi bránili při přepadení a jak byli pořezáni nebo jim bylo zlámáno několik kostí v těle. V té chvíli, kdy jsem byl okraden , jsem byl v naprostém obklíčení a prudký pohyb by možná znamenal kudlu v ledvinách. A já přišel jen o dva roky starý telefon.

Taxíkem jsme se dopravili na autobusové nádraží a tam bez větších problémů koupili lístky na autobus, který odjížděl ve 22.00. Autobus jsme měli opět se 180 stupňů sklopnými sedačkami za cenu opravdu směšnou, jelikož se jednalo o bolivijskou autobusovou společnost.

Hranice Peru a Bolivie

V 6 hodin ráno, když jsem poprvé otevřel oči, mě probudila zlatá obloha, která se odrážela od slavného jezera Titicaca. Jakmile jsem tu krásu spatřil, už se mi spát nechtělo a celou cestu až na hranice jsem jen koukal na údolí zalité pomalu se měnící  barvou vodní masy.

Jezero jsme vynechali ze dvou důvodu. První byl, že se jedná no…. o jezero, které je obklopené stepí. Nic moc zajímavého. Je zde sice ostrov, kde sídlili Inkové, ale památky jsou zničené a pomalované grafity. Druhá věc, že autobus jel velkou část cesty po okraji jezera Titicaca a tedy jezero jako takové jsme viděli. Spíše tedy cesta připomínala takovou vyhlídkovou jízdu.

Když jsme dojeli k jižnímu cípu Titicaca, čekal nás hraniční přechod, netypicky umístěný v městečku, kde se všude nacházely pouliční „směnárny“.

Přejít přes hranice nám trvalo dvě hodiny. Z toho většinu času, po celé noci v autobuse, jsme stáli na ostrém slunci. Od hranic jsme tedy vyjížděli okolo dvanácté hodiny a zanedlouho jsme přijeli do La Paz.

Byli jsme hodně unavení a měli jsme bolesti hlavy z neustále se měnícího tlaku. Pokoj, který jsme dostali, nás trochu zarazil. Byl velký jen tak pro dvě postele a psací stůl. V pokoji nebylo žádné okno, ani žádná ventilace a aby toho nebylo málo ,byl čerstvě vymalovaný. Jakmile jsme si dali sprchu, šli jsme najít něco k jídlu. Věděli jsme od začátku, že Bolivie je průser na jídlo. Nevěděli jsme ovšem, že po jedné hodině chození v centru La Paz nenajdeme ani jednu hospodu. Nakonec se podařilo najít kuřaťarnu Copacabana, v obchodní čtvrti, která byla tak dobrá, že jsme tam šli i na 1.1.2016 a to Klára je velkej odpůrce KFC :).

Po pozdním obědu jsme usoudili, že bude nejlepší se jít natáhnout tak, abychom se probudili do víru oslav Nového roku. Alespoň to byla naše představa, protože dle Lonely Planet se jedná o jedno z nejvíc párty měst v Jižní Americe.

Oslava Nového roku!

Kombinace únava + změna nadmořské výšky  + stání na hranicích dlouhou dobu v horku na slunci + změna počasí + žádný vzduch v pokoji a čerstvá malba způsobila, že jsem se probudil s hodně velkou migrénou. To jsem ještě netušil, že v Bolivii si na tyto stavy musím zvykat, jakmile se budu někam přesouvat.

Když jsme odešli z restaurace, bylo asi 21.00 a my se šli přemístit do districtu s bary, kde dle místních to bylo to pravý místo na oslavu Nového roku. Když jsme došli do čtvrti, nikdo na ulici nebyl, vlastně ani v centru města nikdo nebyl. V tom barovým distriktu bylo otevřeno tak pět hospod s novoročním menu. Prostě a jednoduše Lonely Planet svými „přesnými“ informacemi opět nezklamal. Totiž Bolivijci Silvestra slaví maximálně v rodinném kruhu.

Nejvíc se nám zamlouvala hospoda vedená Nizozemcem. Ten nás přivítal v bujaré atmosféře převážně gringů a hned nás označil, že musíme být z Holandska. Úplně  nevím, jestli to Kláře zalichotilo, ale objednali jsme si jídlo a točený kvasnicový pivo. Točený pivo jsem měl naposledy v ČR :)…Jídlo nám donesli až za dvě hodiny. Zato piva nosili docela včas . Těsně před půl nocí jsme dojedli naše jídlo a objednali si další rundu a já si uvědomil, že mě nebolí už vůbec hlava a cítím se fakt odpočatě. Pivko mě vyléčilo!! Náš plán původně byl oslavit Nový rok s ohňostrojem na náměstí, které bylo nedaleko, ale z hospody se nám tak nějak nechtělo a první minuty jsme strávili v přátelsky naladěné hospůdce.

Po gratulacích a ještě jednom pivě jsem došel ke kase zaplatit. Účet nás velmi mile překvapil, protože napočítali tak polovinu položek, co jsme spotřebovali. To chtělo zapít ještě někde jinde. Přešli jsme tedy do jiné hospody, která sídlila v patře. Přes klouzavý zvratky jsme se došplhali nahoru a opět nás přivítala barmanka, která nám nabídla „ofertu“ čtyři pivka za cenu tří. To jsme odmítli, vzhledem k pokročilému stavu našeho vědomí. Tím jsme ji asi rozdráždili a nabídla nám za stejnou cenu to samé a ještě s panáky. No… vzali jsme naše ušmudlaná dvě pivka a šli jsme si zahrát fotbálek. Když jsme přišli domu, překvapil nás čas, který udával 4 hodiny ráno. Na to, jak jsme vypadali odpoledne, to bylo slušné.

Druhý den jsme neměli čočku, ale abychom nějak zvyk dodrželi, tak tady je zvykem nosit na 1.1. červený prádlo, tak jsme tedy něco koupili, aby ten rok 2016 byl pro nás úspěšný.

P.s. komentářů na chobot si můžete ušetřit 😀