Inca trail, Levanto – Chachapoyas

Příprava

V Huarazu jsem se dozvěděl, že Inca trail na Machu Pichu musí být absolvovaná pouze s průvodcem, a že tam jsou davy, i když počet lidí je striktně omezen. No a vždyť víte, jak já to mám s lidmi a se skupinami.

Po vodopádu Gocta jsem si dal tři dny oraz, protože jsem nevěděl, jak tento výlet vzalo moje chodidlo a čas, který jsem měl, jsem využil k dopsání blogů a taky k rozhodování,co dělat dál. Našel jsem, že z Chachapoyas vede Incká dálnice po hřebenu hor, až do pevnosti Kuelap, kam jsem měl stejně namířeno. Dostat se tam trvalo tři dny, a protože noha vypadala, že je naprosto v pořádku,rozhodl jsem se podniknout tuto trasu. Celé hodiny jsem strávil přípravami, ať už stahováním satelitních map nebo opravdu velkým přemýšlením nad tím, co si sbalit na cestu. Řekl jsem si, že baťoh musí vážit do 10 kilo včetně jídla. Víc by noha nezvládla, tím jsem si byl jistý.

V předvečer cesty jsem měl sbaleno, se splněným váhovým limitem, který jsem si dal a byl jsem připravený vystěhovat se z pokoje. Když jsem šel spát,uslyšel jsem hřmění a pak to začalo. Prudký liják celou noc. Ráno nepršelo, ale předpověď vypadala, že bude pršet celý další týden. Navíc teplota spadla z 25 stupňů na 15. To znamenalo přibrat další věci do baťohu a počítat, že budu celé dny moknout a možná, že z cesty, která se odehrává převážně v mlžnym pralese a kde jsou úžasné výhledy do krajiny nic neuvidím. Musel jsem se podívat realitě do očí a celé dobrodrušství jsem odpískal. Dešti neporučíš. Ale při pohledu na mapu mě napadlo něco jiného.

Cesta do Levanta

Blízko Inca trail jsou dvě záchytné města. První je Levanto a druhé … Mohl bych se odvézt do Levanto a odtud jít do Chachapoyas a druhý den znovu jet do Levanto a jít do …. Tam přespat v hostelu a poté jít na pevnost Kuelap.

Druhý den, jsem vstal v 6 hodin, autobus, který jezdí do Levanto odjíždí buď ve 4 ráno nebo v 8 ráno. Mě stačila druhá možnost, protože trek trvá  cca 6 hodin a jeho délka je 16 km. Sbalil jsem pár věcí do mého baťůžku včetně cecino, což je místní usušené maso, které jsem koupil na trhu. Tedy, nejdřív jsem koupil půl kila neusušeného masa, protože vypadalo, jako usušené. Asi ho nechám pro majitele v lednici. Už vidím, jak se mi budou smát :D. Zpět k mé cestě. Nasadil jsem si tlusté ponožky, protože v nich se mi nejlíp chodí a vyrazil jsem na křižovatku, kde mi řekli na informacích, že odtud jezdí autobus do Levanta.

Křižovatka byla na okraji města a samozřejmě o dvě ulice dál z centra už nebyla žádná asfaltka, ale jen udusaná hlína. Jak jsem se plížil ulicí, bláto se stávalo čím dál lepkavější. Informace byla docela přesná, spletli se jenom o jednu ulici, ale úspěšně jsem se doptal. Na křižovatce jsem stál sám do osmi. Mezi tím přijel taxík, jestli chci s ním do Levanta za 40 SOL, začal jsem se smát, tak za 30SOL. Ne ,odpověděl jsem, já čekám na autobus. Popřál mi štěstí a odjel. Aspoň jsem věděl, že stojím správně. Snad přesně v 8 se ozval za mnou hlas…pane jedete taky do Levanta? Otočil jsem… to jsme tím pádem tři, tak to bude za 5 SOL pro každýho. V tom mě napadlo, bože, kam to jedu? Odbylo 9.30 a autobus nikde. Paní na mě…vypadá to, že ten autobus asi nepojede, co takhle vzít taxíka? Dobrej nápad. Shodou okolností za 15 minut jel taxík, ten samej, co mi nabízel, že mě hodí do vesnice. Řidič taxíku dal dolu okýnko a zařval, do Levanta, za 40! S paní jsme se podívali na sebe a pak na taxikáře. Taxikář…no dobře , tak že jste to vy,tak za 30. Nasedli jsme na taxíka a odjeli. Cesta trvala 30 minut a vedla jenom do kopce. Já seděl vpředu a taxikář mi pořád něco povídal. Respektive řval, tak řval, že mu nebylo rozumět. Ten člověk musí být snad nahluchlý , pomyslel jsem si. Do toho si připočítejte samosebou muziku.

Levanto

Když jsem vystoupil, cejtil jsem, jak oči místních směřují na mě. Jedna pani se mě tak lekla, že upustila plechovou nádobu na mlíko přede mnou a začala se smát. Je pravda, že jsem vypadal jak z jiný planety s tím stativem a foťákem. Taxikářem jsem byl ponaučený o místních raritách. Prý…támhle je kostel a támhle je škola. Děkuji pěkně, velmi hezký. Kdyby vyjmenoval další tři budovy, dalo by to dohromady celé Levanto. Vyfotil jsem kostel, který sotva stál, ale uvnitř byl nádherný a šel najít Inca trail.

Inca trail

Začíná hned u Levanta. Cesta je celá rozbořená a občas se kameny ztrácejí. Aby jste se neztratili i vy, potřebujete satelitní mapu na smartphonu, kde je vidět přerušovaná bílá cesta díky bílým kamenům, které Incové použili k vydláždění cesty. Je zde totiž mnoho odboček,které vedou pouze k pastvinám.

Hned na začátku trasy vedou kameny dvěma směry. Věděl jsem, jaká cesta je ta pravá, ale nedalo mi to a vyšplhal jsem na kopec, který byl Inci vytvarován do podoby kaskád. Řeknu vám, že na to místě je něco nemrtvého. Je tam takové ticho, že vás mrazí v zádech, ani žádný lítající potvory tam nebyly, což bylo trochu divné. Vyšel jsem až na kopec a sešel rychle dolu. Na stezce jsem si dal cecino s cocovou energy tyčinkou a šel jsem dál. Cesta byla trochu zklamáním, než jsem se dostal na dohled města, kde byl krásný jasný výhled. Kouknul jsem se na hodiny a měl jsem opravdu dobrý čas. Znovu jsem se kouknul, když přišel ohromnej slejvák. Časové rozmezí od jasné oblohy po déšť bylo 2 minuty.

Nebylo se kam schovat a déšť byl ledový, přitom jsem cítil, že vzduch je teplý. Za dalších pár minut jsem měl mokrý uplně všechno. Ty tlusté ponožky, v kterých se mi tak dobře chodí , vážily snad tunu, jak byly těžké díky nasáklé vodě. Stezka se změnila v řeku a mě pod tíhou vody začalo pobolívat chodilo. Ne že bych kulhal, ale cítíl jsem to. Šel jsem pomalu, klidně a vyrovnaně. Už jsem asi za ty měsíce trekování zvyklý na ledascos. Ale vždy může být hůř , a tak se z nebe začalo ozývat hřmění.  No co, nezbývá mi, než se brodit směrem kupředu.

V tom jsem si uvědomil jednu věc. Pokud mě stále bolí noha i při takový prkotině jako je tíha mokrých ponožek, jak můžu za dva týdny hikovat v dvojnásobné nadmořské výšce, v teplotách stupeň pod bodem mrazu a v dešti a sněhu? A to 9 dnů s mnohem těžším baťohem než nyní? Odpověď na tyto otázky se mi v hlavě neříkala snadno. Nemů…, než jsem to dořekl, po mém boku jsem uslyšel pravidelné tiché mlask, mlask v blátě. Stočil jsem hlavu doleva a uprostřed Inka trail jsem spatřil hnědého psa. Podívali jsem se na sebe. Chvíli jsme spolu dokonce šli, ale jak se rychle objevil, tak se rychle ztratil.

Sestoupal jsem na asfaltovou silnici do Chachapoyas, chvíli jsem po ní šel, ale pak jsem si uvědomil, že si radši stopnu nějaký auto, i když, kdo by chtěl vzít takového vodníka, jakým jsem byl. Telepatie? V tu chvíli zabrzdila přede mnou dodávka. Paní ve fialové bundě na mě křikla z okýnka, abych si nastoupil. Vešel jsem do dodávky, kde byly dvě spící děti a 4 dědové a 2 babičky. V autě, jak jsem se nehýbal, do mne vjela tupá zima. V tom najednou jeden z dědů začal zpívat, přidali se další, až celá dodávka začala zpívat, kromě dětí, které stále spaly. Dal jsem se do spontáního smíchu a já věděl, že bych nechtěl být nikde jinde na světě v ten okamžik, než tady.

V Chachapoyas mě vysadili dva bloky od hostelu, samozřejmě nic nechtěli. Dva bloky se zdály jako nekonečné, byl jsem uplně ztuhlý a sotva jsem se hýbal. Když jsem přišel, paní domací Llaya splácla nade mnou ruce. Mičél!! Odkud si přišel….. Když jsem jí to řekl, jen se smála.