Dvě Strany Divu Světa – Brazílie

Nacházel jsem se pár minut od argentinských hranic, a tak mi přišlo, že nejlepší a nejzábavnější způsob bude přejít hranice do Brazílie pěšky.

Pěšky z Argentiny do Brazílie

I když bylo ráno vedro, dojít na hranice Brazílie nebylo nic obtížného. Cesta byla dlouhá 2,5 km. Ovšem na přechodu jsem si uvědomil, že město Foz de Iguazu není turistické městečko, tak jak je tomu v Argentině, ale normální město s předměstím. Začal jsem zkoumat, jak daleko tedy je autobusové nádraží a dozvěděl jsem se, že dalších 18 km. Autobusové nádraží jsem potřeboval pro můj transport k Iguazu Falls, kde jsem měl zamluvený hostel. Logicky jsem to tedy vzdal a začal si hledat jiný způsob dopravy.

Došel jsem k taxíku, který chtěl poměrně rozumnou cenu za odvoz. Když už jsem chtěl kývnout na nabídku, přiřítil se asiat, že chce jet na Angels Falls (nejvyšší vodopády na Zemi, nacházející se ve Venezuele). S taxikářem jsme se na sebe podívali. Opravdu? Možná lepší by bylo na Iguazu, odpověděl jsem s úsměvem. Koukal na mě jako na blázna. Prostě k  vodopádům, odvětil. Pět set metrů od vodopádů jsem měl rezervovaný hostel a cena za dopravu byla stejná, navíc jsme to mohli dát na půl. Akorát jsem jaksi měl problém pořád s penězi, neměl jsem místní reále, ale všechno ostatní. Takže jsem riskoval, že u Iguazu zůstanu opět bez peněz. Ale co, jak jsem se na Velikonočním ostrovu naučil, budoucnost neexistuje.

Iguazu Falls (65)

V taxíku jsem se dozvěděl, že můj spolucestující žije ve Philadelpihii. „Jako v USA?“, zeptal jsem se. On, že ano. Za celou cestu jsem se totiž nesetkal s horší angličtinou. Z nepochopitelného důvodu zaplatil taxík celý, i když jsem smluvenou částku v argentiských pesos měl připravenou a dával jsem ji taxikáři. Asiat se nakonec rozhodl ubytovat ve stejném hostelu jako já, i když nadával, že bude muset jít 500 metrů pěšky zpět z Iguazu. Nejhorší bylo, že se usídlil na palandě nade mnou a v noci začal šíleně chrápat. Chrápal i v pozici, kdy horní půlkou těla visel z horní postele dolů. Musel jsem ho vzbudit, protože kdyby se tak nestalo, spadl by na hlavu. Dvě holky, které spaly s námi na pokoji, mi druhý den říkaly, že za celou noc nezamhouřily oka. Naštěstí ve 4 ráno musel na letiště.

Po zkušenosti s Iguazu Falls na argentinské straně jsem si řekl, že můj plán na odpoledne bude dojít do záchranného centra pro ptáky, které bylo hned u vstupu do parku Iguazu a vyvalit se následně u bazénu.

Stejně jsem se ale zeptal kluka na recepci na názor, co si myslí o brazilské straně vodopádů. Ten mi hned začal říkat, jak bych tam měl jít a jak je to úplně něco jiného. „OK, nemám místní reále, co mám dělat?“, zeptal jsem se… „Jo, kámo, tady nejsi v Argentině. U nás v Brazílii můžeš platit vším a normálně všude bereme karty.“ V tu chvíli se mi opravdu ulevilo po všech těch lapáliích, které jsem v Argentině s penězi měl.

Ptačí park

Kartu jsem úspěšně vyzkoušel v ptačím parku. Po pár metrech jsem okamžitě zamířil k místní restauraci. Tam jsem si dal teplý jídlo a ovocný pohár zalitý želatinou. Byl jsem jak v nebi, protože celé tři dny jsem byl jen na sušenkách a sladkém pečivu. Park samotný byl opravdu nádherný. Stovky papoušků, motýli a různí jiní ptáci, kteří ochotně pózovali.

Když jsem vyšel z parku, byly dvě hodiny. Řekl jsem si, že se dojdu podívat do vstupní budovy parku Iguazu, která byla na dohled. Tam jsem konečně vybral peníze a koukl na cenu lístku. Vstup na Iguazu Falls stál 15 USD oproti 60USD na argentinské straně. Pomyslel jsem si, že vstupné je skoro stejně vysoké jako lístek do kina a řekl jsem si, že když jsem tu, tak se znovu k vodopádům vypravím.

Brazilská strana Iguazu Falls

Po koupení lístků jsem nastoupil do autobusu. Velká náhoda byla, že jsem si nevědomky sedl k holčině, která se mnou bydlela v argentinském hostelu na druhý straně řeky Iguazu. Vtipný bylo, že i ona byla trochu zklamaná ze včerejšího dne, kdy byla na argentinské straně vodopádů a neměla v plánu jet na tu brazilskou. Kamarádi ji ale přesvědčili ať jede a nyní stejně jako já byla v očekávání, zda to bude stát vůbec za to. No, a tak jsem se připojil k ní, ke skupině dvou Izraelců a Němce.

Jakmile jsme vystoupili z autobusu, uviděli jsme přes řeku kaskády vodopádů na argentinské straně. Při obdivování bílé vodní bariéry, která padala do řeky Iguazu, si můj nový kamarád z Izraele vybalil sandwich. Jíst něco u Iguazu Falls je ale nebezpečná záležitost. Jakmile se zakousl, ze zábradlí seskočil nosál a ze sandwiche mu kus ukousl.  Ohromený a udivený dav lidí včetně mne se zaměřil právě na tuto scénu. Jenže nosál není nikdy sám!! Asi dvacetičlenná tlupa se najednou vyrojila odevšad a prudce zaútočila. Cílem jsme nebyli my, ale všechno ostatní co šustilo nebo vonělo. Sandwich samozřejmě padl za oběť, ale třeba také křupky, o které se strhla nelítostná bitva ve smečce.

Po nenápadném vzdálení se od hostiny nosálů jsme pokračovali dále. Už jsem začínal tušit, že brazilská strana vodopádů bude o něčem jiném. Žádné kovové lávky, stánky s občerstvením nebo fotografové nabízející vyfocení za nějaký ten dolar. Ale jednoduchá, vyšlapaná cestička podél řeky Iguazu, která směřovala k jednomu z nejimpozantnějších míst, kde na Zemi můžete stát, pod Čertovo hrdlo.

Tam jsme s četnými zastávkami dorazili asi za hodinu. Po jediné železné lávce, která se u vodopádů na brazilské straně nachází, jsme došli až na sráz kaskády. Musím říct, že to byl další z mých fantastických zážitků v Jižní Americe. Z pod vodopádů prášících osvěžující vodu, jsme se jednoduše nemohli vymanit. Nakonec jsme se přemístili na vyhlídku, kde jsme se posadili a užívali si panorama.

V hostelu jsem si pak dal pivo, naložil  se do bazénu a dál jsem už jenom relaxoval a přemýšlel nad Iguazu Falls. Nad přírodním divem, který mě uhranul až v Brazílii. Ano, vodopády se nám zdály hezčí z této strany, na tom jsme se shodli všichni. Ale šlo především o to, že Brazílie udělala menší zásah do přírody a nechala vodopády „volně dýchat“. V Argentině se jedná čistě o zábavní park, který přebíjí onu atmosféru zelené džungle s 12 miliony litry vody, které tu protečou každou vteřinu.