Huaraz – Lake69

Třetí den jsme vyrazili na trek k Lake69. Vstávání bylo kruté, budík zazvonil ve 4.30. Nejhorší na tom bylo, že byl pátek a o ulici vedle až do tří hodin hrála muzika a stříleli ohňostroje. Ohňostroje stříleli tak blízko, že jsme v 1 ráno usoudili, že musíme zavřít okno, protože jsme měli celel pokoj v kouři.

V 5 hodin byl odjezd z hostelu taxíkem, který nás přivezl k autobusu, který byl velký a pohodlný. Většina lidí spala, ale já nemohl už zamhouřit  oči. Polovina cesty vede po asfaltce, ale jakmile sjedete z hlavní silnice, už se pokračuje po prašné cestě v prudkém stoupání v serpentynách. Já jsem vyhlížel vstup do parku, a to jako obvykle kvůli záchodům. Všude v Peru při vstupu do národních parků musíte zaplatit poplatek ve výši 10 sol na den. Tohle není zahrnutý v ceně zájezdu, který stál 25 sol.

Po projetí bránou parku jsme popojeli o pár kilometrů a ocitli se u prvního jezera, který je čistě modré s hnědými stromy. Při úsvitu slunce to byla kombinace, která brala dech. Ještě příjemnější bylo, že průvodce nám připravil snídani. Hamburgra s vajíčkem a avokádem, banán, buchtu a kafe či čaj. Opravdu hodně dobrá snídaně. Zážitek znepříjemňovala jen mrazící zima z brzkého rána a nevyspalosti. Po snídani jsme vystoupali ještě kousíček, minuli jsme nejvyšší horu Cordiller Huazcarán a odtud následovala pěší tůra.

Výstup

a sestup trvaly dohromady 5 hodin v nadmořské výšce 4300m. Tohle byl ten pravý test pro mojí ne zcela zahojenou nohu. Měl jsem trochu strach, ne z výstupu, ale ze sestupu. Když jsme vylezli znovu z autobusu, abychom se vydali na cestu, začalo lehce poprchávat. Nic hroznýho, spíš jsme se báli, abychom jezero viděli spolu s ostatními výhledy v celé jeho kráse. Výstup nahoru byl vysilující, což se dalo čekat, ale k mému překvapení jsme k jezeru došli z celé skupiny jako první. Měl jsem ohromnou radost, že noha celou cestu nebolela a navíc jsme dorazili o hodinu v předstihu před posledním člověkem a takřka půl hodiny jsme si mohli vychutnávat jezero jen s pár dalšími lidmi. Krajina už v této výšce nemá keře, ba ani stromy, když přicházíte k jezeru vidíte jen bílo šedé kameny a najednou zpoza těchto kamenů se začne objevovat zářivě modrá barva. U samotného jezera Vás pak popadne šílenství v podobě pořízení co nejlepších snímků. Až pak si teprve všimnete, že nad skalami, které se tyčí nad jezerem, se rýsujou obří ledovce.

 

 

Za zvuků lavin jsme se svalili na sluncem vyhřáté kameny a pojedli empanády, které jsme si nakoupili den předem. Průvodce měl pro nás překvapení v podobě cocového čaje. U jezera jsme strávili 2 hodiny. I když jsme odcházeli, tak jsme se pořád museli otáčet za kontrastem modrého jezera s šedivými kameny.

Cesta dolů probíhala jak po másle a navíc ji krátila dobrá nálada a povídaní o všem možném. To jsme samozřejmě postrádali,když  jsme šli nahoru,protože každý se soustředil především na svůj hluboký nedostávající se dech. Do kroku nám svítilo stejně jako u jezera sluníčko a my si u autobusu mohli vychutnat západ slunce, které zalévalo údolí a první jezero. Noha mě vůbec nebolela.

Je zajímavé, že mě vždy nejvíc bolí, když mám někam jít. Prostě chodidlo je simulant a já mu to už nebaštím. Když jsme klesali dolů autobusem, seděl jsem na prvních sedačkách. A najednou se před námi  na cestě ve 4000m objevila obří černá tarantule. Ty v zoo doma byly asi tak o polovinu menší.

V hostelu jsme zaplatili za sprchu 5 soles a zašli na pizzu. Poté jsme se vydali na autobusové nádraží, kde jsme nasedli na autobus zpět domů. Celou cestu jsem nespal, kvůli tomu, že autobus se natáčel ze strany na stranu. Ani jsem nezaregistroval při cestě do Huaraz, že z pobřeží se stoupalo prudkými serpentýnami celé 4 hodiny. Navíc v médiích proběhla zpráva o mega zemětřesení v Jižní Americe, které má být ten den. A hádejte co dávali v autobusu za film…2012…film o mega zemětřesení na západním pobřeží Ameriky 😀