Huaraz a ledovec

Moje noha se rapidně zlepšila, dokonce jsem už chodil rychlou chůzí. Jediné, co mě v tyto dny trápilo, byla moje abnormální lenost. Přestal jsem pracovat na počítači a koukal na seriály, pil pivo nebo obojí. Jediný co mě dokázalo přesvědčit, abych vyšel ven a něco dělal, byl západ slunce. Před naší casou byly vysázený kytičky a v kontrastu se západem slunce jsou z toho úžasný fotky. Tedy alespoň myslím. Takže několikrát do týdne jsem vyšel ven a fotil.

Jednoho dne jsme šli, všichni z casy, chodit po slack-lině, tedy kromě mě, díky mojí ne zcela fit noze. Já jsem vzal obvyklou kombinaci dobře vychlazenýho piva a kamery a užíval si teplo a občas jsem tu a tam udělal foto. Dvě německé dívky fotily klasický rybářsko surfovací kánoe, tak typické pro Huanchaco. Daly se mnou řeč ohledně fotek. Byl jsem línej a opilej zároveň na jakoukoli konverzaci, ale dozvěděl jsem se, že pracujou jako dobrovolníci pro charitu, která učí místní děti fotit a fotky taky prodávají dál do ciziny, hlavně do Evropy.

Za týden jsem jednu z dívek potkal a ta mi nabídla, jestli nechci jet do Huaraz na víkend. No nejdřív jsem si myslel, že zešílela. Sedm hodin cesty autobusem jen tam, na tři čisté dny. Druhý den jsem nad tím začal přemýšlet poté, co jsem si otevřel pivo v 9 hodin ráno, lehnul jsem na kanape a koukal na přiblblý videa na youtube. Řekl jsem si, tak dost. Je na čase něco dělat, noha vypadala, že to zvládne, i když 100% jsem si jistý nebyl. Byla to ale prostě příležitost vyzkoušet, jak na tom jsem. Napsal jsem Kiře a večer šli koupit lístky tam i zpátky za 90 sol.

Druhý den jsme odjeli nočním autobusem a musím říct, že cesta uběhla rychle. Dostal jsem typ od mých německých sousedů v casa na hostel vedený Francouzem. No, zkousnul jsem to, ale jen díky poloze a ceně. Vzali jsme z autobusového nádraží za 5 soles taxíka a v hostelu se ocitli asi v 5 ráno. Frantík v županu nám otevřel a dal nám pokoj, takže jsme se mohli jít ještě natáhnout a toho jsme využili do 9 hodin. Dokonce jsme dostali i snídani!!

Huaraz – město

Byli jsme tři – já a dvě holky. To už je skupina, ne? Řeknu vám, nesnáším skupiny…hned při snídani jsme se začali dohadovat kam jít a co vidět. Na tůru nechtěly jít, takže jsme zůstali v Huarazu a prošli město. Nebylo to špatné, až na dvě věci.Za prvé, Huaraz není hezké město a ta  druhá byla, že holky chtěly nakupovat svetry a šály s lamami. No to bylo něco pro mne. Ale snažil jsem se tvářit příjemně mým obvyklým způsobem, když mě pozvaly. Navštívili jsme i místní muzeum, které bylo zavřené, takže jenom zahradu se sochami. Nic moc. Večer jsme se dohadovali, jaký trek zvolit. Třetí den byl jasný. Lake69, jezero, který musíte vidět, když jste v Huarazu. Ale co následující den? Já jsem navrhoval archeologické vykopávky Chavín. Kira se zdržela hlasování a Annalena navrhla, že chce na ledovec. No rozhodla mince za podivných okolností, samozřejmě v můj neprospěch.

Ledovec

se nachází v nadmořské výšce přes 5000 m.n.m., za přijatelných 20 solů jsme si tedy zaplatili tůru. V autobuse ráno jsme koupili vše, co mělo něco do činění s cocou. Byli jsme poučeni, že to je jediný, co funguje na výškovou nemoc. Cukr nedělá nic a jídlo to zhoršuje. Takže naše nakoupené zásoby čokolád jsem jedl ještě poté v Huanchaco. Cestou jsme zastavili na čaj z cocy a  bylinek, který chutnal velmi dobře. Poté následovalo několik zastávek, kde jste se mohli vyfotit s mladou ovcí nebo oblečenými lamami. No aspoň jsem se mohl pokaždé vymočit. Po příjezdu na parkoviště, musíte ještě asi 1,5km do kopce k ledovci. Japonka v našem hostelu při snídani říkala, že to lezla dvě hodiny. Nám to trvalo asi 30minut bez následků z nadmořské výšky. Ledovec byl hezkej,sice nic z čeho by jste se posadili na zadek, ale šlo to. Největší atrakcí bylo, že začalo hustě sněžit. Udělal jsem pár fotek, nějaký videa a jako poslední jsem přišel k autobusu, protože jsem tam nějak ztratil pojem o čase. Dolu jsme sjeli poměrně rychle a zakecali jsme se s Francouzem a domluvili se na společný večeři.

Opět jsme přijali doporučení mých německých spolubydlících a dali si nášup v Chili Heaven. Opravdu výborný. Odtud jsme se mrtví a spokojení vydali na kutě.