GR 11 – úvod a první 3 dny

Tak přemýšlím, kde začít… Asi začnu tím, že jsem vyrazil na tento 45 denní trek napříč Pyrenejema zcela nepřipravený. O GR 11 jsem slyšel poprvé v knize Scotta Jurka, který vytvořil rekord na této trati za 9dní. Abych to přiblížil, vzdálenost trasy 760 km není tak velká na uběhnutí za 9 dní pro elitního ultramaratonce, jakým Scott zcela určitě je. Ani nadmořská výška, která nepřesahuje 3000m není problém. Ale převýšení tvoří stoupání + klesání dohromady neuvěřitelných 80 000 m. V překladu, pokud máte trasu ujít za 45 dnů, musíte vystoupat každý den 900 výškových metrů a sklesat 900 výškových metrů. Tohle jsem věděl z knížky, ale nějak mě to před příletem do Španělska nebralo. Proč taky…v Jižní Americe jsem v mnohem náročnějším terénu a v mnohem vyšší nadmořské výšce ušel totéž. Navíc tohle jsou Pyreneje, trek na hranicích Francie a Španělska. Dvou vyspělých států. Stezky budou zcela určitě pro turisty dobře značené, přehledné a možná i vydlaždičkované. Alespoň taková byla má představa.

Oficiální trasa začíná ve státě Basque, v poměrně velkém městu jménem Irun , kde ani nevědí, že něco takového je. Městem prochází totiž také Camino de Santiago, asi nejslavnější poutní stezka na světě. Nicméně já jsem poctivě začal trasu z Faro de Higuer , kde je neoficiální začátek trasy. Proč zrovna tam? Trek vede od Atlanského oceánu ke Středozemnímu moři a je tedy příhodné začít na samém okraji pobřeží. Dokonce je tam i velmi příjemný kemp, kde jsem strávil nějaký čas, protože jsem přijel s lehce natrženým svalem na žebrech.

Začátek

Ráno jsem brzy vstal za úsvitu slunce, byl to opravdu silný zážitek, protože slanou vodu uvidím až za 45 dní na druhé straně Španělska. Cíl byl dojít první den do města Bera. Trasa začíná po rovině a pokračuje v takovéhle podobě, až na začátek oficiální trasy. To byla poslední rovina, kterou jsem taky na dlouhou dobu viděl. Začátek oficiální trasy příznačně začíná do kopce, bylo asi 30 stupňů a než jsem kopec vyšel, nevěděl jsem, jestli ve mně zůstala ještě nějaká voda. No…pomyslel jsem si, to to začíná hezky, je poledne a už se Ti klepou nohy. Ale přede mnou bylo ještě celé odpoledne. Asi v pět hodin večer jsem se utábořil v lese nedaleko městečka Bera. Další kemp byl 7 dní vzdálený, takže když máte stan, spíte někde u cesty. Dokonce je to i legální. Po jídle, které jsem uvařil, začalo pršet a já v klidu usnul. Na první den jsem ušel 27km. Moje taktika byla začít opravdu pomalu. Tak to se mi nepovedlo.

Den 2

Druhý den jsem se probudil do deště, sbalil jsem mokrý stan, sešel na cestu a pokračoval jsem směrem dolů do města Bera, kde jsem nabral zásoby na další dva dny. Bylo mi jasné, že se do Elizondo nedostanu ten samý den, jelikož to bylo 31km daleko. To znamenalo ujít 34km a to bylo s 19kg baťohem prakticky nemožný. Z Bera jsem opět začal stoupat. Při stoupání mě začalo bolet pravý koleno. Byl to příznak toho, že pravou nohu zatěžuji víc, než tu levou a tak jsem se začal soustředit na levou. Po chvilce bolest ustoupila a já se mohl kochat posečenými pastvinami od koní, kterými jsem procházel. Výhledy začali být zajímavější. Jen ten déšť ne a ne ustat. Taky jsem začal přemýšlet, že jakmile jeden kopec vystoupám, okamžitě ho sklesám a tak pořád dokola, proboha proč? To tu není nějaká jiná cesta kolem kopců nebo po hřebenu? Nebyla… člověk pomalu nenápadně stoupá, tedy stoupá přes dva španělské státy až do hor. Dvakrát ten den jsem se ztratil, poprvé, když značka na stromu byla na cestu, která nikam nevedla a podruhý jsem se ztratil, protože značka, která měla být při rozdvojení cesty nikde nebyla. Les byl totiž nově vykácen a s ním i značka a já si vybral špatnou cestu. Jako nějaké znamení jsem potkal  proti mně jdoucího člověka, který celou GR11 ušel, chyběl mu den do cíle. Když mi to povídal, tak jsem šťastnější výraz nikdy neviděl. A já jsem se rozhodl mít ho také. Po ujití pár dalších kilometrů jsem zakempoval na piknikovém stanovišti u cesty a užil si nádherný západ slunce, kdy okolo mě pobíhaly koně.

Den 3

Do Elizando jsem to měl 10km a v dešti jsem tam přišel po 13. hodině. Vše bylo zavřeno. V neděli se nepracuje. A jelikož jsem neměl zásoby, musel jsem se ubytovat v hostelu, abych je příští den  opět nakoupil. Bylo to opravdu vtipný, hostel byl v průmyslový zóně za městem, v plechový skladovací hale.  Na ceduli bylo napsáno, že pokud přijdeme, máme zavolat na tel. číslo. OK, tak jsem zavolal…hovor trval asi 5 minut a pán mluvil místním nářečím, španělsky a francouzsky. Pochopil jsem na konci jediné, že jsou tam lidi a mám jim dát můj telefon. Byla to skupinka, která také dělala GR11, jako ostatně všichni, kteří se tam ubytovali. A prej si mám ustlat a odpočinout si, že majitel večer dorazí. To byla šance přeprat špinavý věci a usušit je. Pobavil jsem se s Chilanem, že musíme odtud vypadnout, co nejdříve a vystoupat do hor, protože nás ten déšť zabije. Taky jsem zapřemýšlel a udělal rozhodnutí, že pošlu balíček s nepotřebnými věcmi zpět do Prahy. Odpoledne jsem si dal večeři a v 8.00 už jsem spal.