GR 11 – na hranice Navarra

Den 4

Probudil jsem se v 5.30 ráno na zazvonění budíku jednoho ze 16ti lidí,kteří byli mými  spolubydlícími v dormu. Ale zase jsem okamžitě usnul, měl jsem totiž špunty v uších. Když jsem se probudil v 7.00, všichni byli už na nohou a připravovali se na etapu. Vyletěl jsem z postele, sbalil a vyrazil na poštu, kde jsem podal balík, paní dokonce mluvila anglicky a po hodině vyplňování různých formulářů, jsem odešel nakoupit. Když jsem stál u pokladny vypli proud, takže paní nemohla namarkovat zboží. Takže jsem došel do druhé části města, kde se svítilo a znovu nakoupil. Vyrazil jsem směrem nahoru…Cesta do dalšího města trvala 36km. Po usušení věcí a s lehkým baťohem jsem se cítil opravdu fantasticky. Předehnal jsem všechny, kteří vyrazili z hostelu o hodinu dříve. Při stoupání pomalu přestávalo pršet a začalo svítit sluníčko. Scenérie toho dne byla nejkrásnější a já měl fantastickou náladu. Byl jsem, jak nadrogovanej, asi že nepršelo a já se zbavil 4,5 kg nepotřebnejch věcí. Toho dne jsem ušel 23km a našel jsem pěkné tábořiště v lese, kde jsem se i umyl. Jídlo jsem bohužel spálil a do stanu se mi vylila voda z mého měchu, takže jsem až do 10 hodin večer sušil.

Den 5

Ráno jsem se probudil asi v 8.00, sbalil věci a začal pomalu stoupat a klesat do města Burguete. Cestou mě dohnala skupinka spolu s Chilanem, měl jsem toho rána krizovku a já se k nim přidal. V městě Burguete, kam jsme dorazili na oběd, jsme si dali pivo. Všichni zůstali v tomto městě přes noc. Já, protože byl půl den světla a byl jsem pozadu den za průvodcem, jsem nabral jídlo a vyrazil na cestu. Nemohl jsem trefit cestu z města, protože červená vedla někam jinam, než jsem chtěl. Opět jsem narazil totiž na Camino de Santiago a je to hroznej disney land. Všude samý mušličky a už dřív jsem nazýval lidi, co šli tuto cestu, mušličkáři. Nakonec po hodině hledání jsem našel cestu a vyrazil. Pár metrů za městem, na asfaltové silnici, mě z ničeho nic začalo bolet pravé chodidlo. Tady začal konec mé cesty. Myslel jsem, že to je z bot, tak jsem se přezul, ale nepomohlo to. Tak jsem řekl, že to rozchodím. Rozchozoval jsem to dalších 10km kulhavou chůzí. Až jsem narazil na krásný suchý kemp, kde jsem se utábořil uprostřed kozího stáda pod velkým stromem. Skvěle jsem se najedl a přežil bouřkovou smršť.

 

Den 6

Měl jsem na výběr, buď ujít 28 km nebo rozdělit to na dvě části. Cíl po 28 km byl lákavý, opravdový camp ve městě Ochavagía. Mapa ukazovala, že bych neměl ani moc stoupat, ani moc klesat. Řekl jsem si, že dojdu tam, kam dojdu. Samozřejmě to nebyla pravda, terén byl opravdu těžký, přes skály a suché louky, kde do mě pražilo neustále slunce. Utábořil bych se mnohem dřív, ale už od poledne jsem neměl žádnou vodu a tam, kde měla být, byla vyschlá. Vyšplhal jsem na poslední skálu toho dne, byl jsem opravdu pomalu mrtvej, dehydrovanej, bez energie a s bolavou nohou. Pomalu se začalo sešeřovat. Do města Ochavagía zbývali 4 km. Město jsem viděl a stačilo jen k němu sestoupat. Chodidlo už tak bolelo, že jsem sotva došel dolů další kilometr, kde jsem narazil na malej pramínek bahna. Přefiltroval jsem hnědou vodu. Lajdácky jsem postavil stan a v noci přišla bouřka, takže jsem dodatečně musel stan vypnout.

Konečný den

Ráno jsem vstal a bez snídaně jsem vyrazil, neměl jsem už ani sušenku. Po cestě jsem se rozhodl, že strávím v Ochavagíe pár dnů na zotavení, abych v klidu mohl pokračovat. Celou cestu jsem si představoval, jak si dám nějaké maso a pivo v campu. Cesta se rozdvojovala a já uviděl značku, jak ukazuje doprava směrem dolů, 2km do cíle. Kopec jsem sestoupal skoro celý, ale pak jsem uviděl zelené značky. Podíval jsem se na mapu a zjistil jsem, že jsem měl jít doleva. Naprosto naštvanej jsem šel rychle do kopce, co mi síly stačily. A to byl můj definitivní konec mého treku na GR11. Když jsem vystoupal a vydal se na správnou cestu, zjistil jsem, že nemůžu na nohu stoupnout. Ty 2 kilometry jsem klesal 2 hodiny. Do kempu jsem dorazil naprosto vyčerpaný a rovnou si koupil dvě noci. Postavil jsem stan a vyzul botu. To bylo na dlouhou dobu, co jsem měl nohu obutou do trekingové boty. Noha byla dvojnásobná, než měla být. Došel jsem se osprchovat a dal si 8 piv a pořádný jídlo. Ráno jsem vstal a chtěl si zavolat taxíka, aby mě hodil do nejbližší nemocnice, ale taxikář nechtěl vyjet, protože autem je to vzdáleno 2minuty. Řekl jsem mu, že zaplatím, co si řekne, ale bylo brzy ráno a evidentně se mu nechtělo. Tak jsem vyrazil po svých bosky a došel jsem na místní polikliniku. Tam se doktor divil, protože takový zranění ještě neviděl. Prej rekonvalescence bude trvat tři dny, protože všechny prsty jsou funkční a ohýbají se pomocí svalů. Bolelo mě celé chodidlo, ale právě prsty u nohy a nárt úplně nejvíc.

Tak skončila má 45denní cesta

V Ochavagía jsem zůstal 8 dnů. Poté jsem se přesunul do Pamplóny, kde jsem si došel ještě na rentgen, ale noha vypadala zdravá na rentgenu a opět mi řekli, že za pár dní budu v pořádku. Normální chůzi jsem pocítil opět až v Huanchaco, Peru. Po takřka měsíci a půl. Nyní je to více čtvrt roku, co dopisuju tento blog a absolvoval jsem několik těžkejch jednodenních treků, ale na vícedenní to ještě není. Možná za dalšího čtvrt roku.

Takže poučení, nikdy nevěřte doktorům 😀

A co tedy bylo špatně? Těžkej baťoh. Nepřipravenost na celou trasu, lidi s kterými jsem se setkával,  plánovali trasu třeba celej život. Moje přesvědčení, že všechno zvládnu, a že moje tělo všechno vydrží.

Stejně, byl to skvělej zážitek a ničeho nelituju, dokonce někdy se zasním a přemejším, jaký to bylo na cestě i v kempu. Vše mě navedlo na úplně jinou cestu. Mám trochu jiný zkušenosti a představy o tom, co znamená trekovat a jsem zase o trochu moudřejší, co se týče života. A co víc, plánuji, že z této zkušenosti budu mít nakonec obživu 🙂