GOCTA vodopád

Druhý den po příjezdu do Chachapoyas jsem si zaplatil tůru 25 SOL na vodopád Gocta. K vodopádu se velmi těžko dostanete bez přímého transportu, který zajišťují pouze místní cestovky.

V 8.30 ráno jsme vyrazili na trasu z Chachapoyas do vesnice jménem Cocachimba trvá něco málo přes hodinu a zaručuju, že i cestou se nebudete nudit. Z Chachapoyas sklesáte přímo do údolí, kde se nad vámi tyčí několika set metrové pískovcové útesy z obou stran cesty. Občas musíte objet sesunutou půdu na silnici, to vás pak napadají různé myšlenky. Poté ze silnice odbočujute na nezpevněnou cestu směrem nahoru do vesnice, kde zaparkujete před místní hospodou. Za 15 SOL, což je poměrně drahé jídlo si můžete objednat pozdní oběd, který na vás bude čekat až se vrátíte z vaší výpravy od vodopádu. Já jsem tak učinil, protože v těchto nadmořských výškách mám hlad pořád.

Vesnice pak není ničím zajímavá, jeden nedostavěný kostel a fotbalové hřiště, kde lákačkou jsou koně, které si můžete pronajmout za 30 SOL na polovinu cesty k vodopádu Gocta a zpět. Než se pustíte na trek musíte si koupit tradičně lístek za 10 SOL.

Vodopád je vidět už z vesnice a působí jako čůrek, který nestojí za to ani navštívit. Ale věřte, že to je jen zkreslení jeho výškou, která tvoří 771 m a je to pátý nejvyšší vodopád na světě. Šířku pak typuju na 20 -40 m podle období. Vodopád se vám bude celou cestu pomalu přibližovat. Ale cesta, která trvá cca 2,5 hodiny je poměrně nudná a s klidným svědomím můžete i foťák nechat v baťohu až do momentu, než se dostanete blíž k vodopádu, tam vám pak nemusí stačit ani baterie. Překvapilo mě, že drtivá většina lidí ze zájezdu si vzala koně. Nás asi 6 se vydalo po vlastních. Peruanská holčina, která se prodrala dopředu, nasadila takový tempo, že jsme jí sotva stačili. Nakonec jsme dorazili do místa, kde koně už dál nemohli, o 15 minut dřív, než koňáci. I průvodce říkal, že takhle rychle pěšky se sem snad nikdo nedostal. Počkali jsme na zbytek skupiny, občerstvili se a poté jsme společně pokračovali k vodopádu.

Celý vodopád je rozdělený do dvou sekcí a jakmile se dostanete pod něj, tak už vidíte pouze polovinu. Věřte, že i tak to je dost a celý vodopád nemůžete ani vyfotit, jak je obrovský. To je dobře vidět na fotce, kde jsou lidé vyfocení s vodopádem. Dokonce se můžete pod vodopádem i vykoupat, ale moc to nedoporučuji. V laguně jsou totiž mořské panny, proto byl vodopád objevený teprve v roce 2005! Což je absolutně dechberoucí, když si uvědomíte, že vodopád je blízko civilizace a je viditelný na několik kilometrů daleko. Ale místní se vodopádu báli právě kvuli pannám v něm. I z dálky jsou totiž vidět oblaka dopadajícího vodopádu a pro místní to představovalo chapadla mořských panen, která je můžou vtáhnout to rozlícené padající vody. Dávní Inkové byli odvážnější a místo pro ně bylo posvátné. Takže kousek od vodopádu můžete vidět zbytky maličkého chrámu.

Nazpátek byla cesta dlouhá a namáhavá. K tomu všemu jsem šel celou dobu za koněm, na kterém byla usazena španělka, s kterou jsem se spřátelil při cestě k vodopádu a vyčítal jí jejich večeře od 10.00 večer do 1.00 hodiny ráno v její rodné zemi. Šel jsem, protože koně vedla peruánská babička a hrdost mi nedovolala se jí pustit. V půli kopce už jsem to nevydržel a musel jsem se jí zeptat,kolik jí je let, i když vyslovit tu větu mě stálo hodně sil…. 67 a to jen prý díky každodenímu chození a bohu. Vzal jsem jí za rameno a složil jí poklonu. Když jsme se dostali konečně do vesnice, tak já i kůň jsme byli uplně vyřízení a teklo z nás jako…no jako z koně. Za to babička vypadala, že je fit a koně, který se sotva motal, odvedla na pastvinu, respektive na fotbalové hřiště. Já jsem si došel do tiendy pro pivo, ale bezúspěšně. Pochodil jsem až v restauraci, kde jsem dostal Truchu, sladkovodní rybu, kterou jsem si objednal.

Večer jsme se domluvili se Španělkou ( omlouvám se, že jí musím nazývat takhle, ale zapomněl jsem se jí zeptat na jméno ) , večeři. Když jsme šli cestou na večeři, tak mi oznámila, že se k nám přidají peruánci z výletu. Takže osazenctvo u večeře bylo 5 peruánců + 1 španělka + 1 čech. Asi vám nemusím říkat, že můj obrázkový slovník, který mám v mobilu mi byl docela na nic. Ale snažil jsem se a bojoval celej večer. Po pár drinkách ze zkumavky, které jsme horko těžko vypili, protože substance byla tak nějak hustá a musíte mít na to trik, jsem prostě jen říkal vše, co jsem se naučil. Byli jsme v dražší restauraci a dozvěděli jsme se, že pro peruance je opravdu jídlo to nejhlavnější. Jejich přísloví je prý jídlo a rodina. Možná proto je peruánská kuchyně druhá nejlepší na světě po té francouzské.