Výlet, který se nekonal

Po přestěhování z centra do downtownu, kde jsme měli na několik nocí zablokovaný příjemný pokoj pro zotavení z dvoutýdenního nepřetržitého cestování, jsme se rozhodli, že je čas opustit asi nejpodivněji uspořádané město ,v kterém jsem kdy byl.

La Paz je bez jasně daného centra. Centrum města není jedno místo, ale jak jsme pochopili,je to všechno, co se táhne podél dálnice vedené uprostřed města. Nicméně musíme říct, že město jsme prošli poctivě, což nám trvalo asi tak max. jeden den.

Směr Cochabamba

V den našeho odjezdu jsem se necítil vůbec dobře, po městě jsem sotva po městě a nic se mi nechtělo dělat. Večer nás čekal transport nočním autobusem do 10 hodin vzdáleného města, které je proslavené v Bolivii svými pouličními dobrotami. Po zkušenostech s bolivijským jídlem jsme tam ale kvuli tomu nejeli. Kousek do Cochabambi je národní park Toro Toro… Počkat…opravdu jsem řekl kousek?? Ano, 6 hodin cesty polorozpadlým autobusem po silnici, která sotva drží svůj prach a kamínky pohromadě…..Už mi ty vzdálenosti tady lezou na mozek evidentně :D.

Těsně před odjezdem ve 21.00hod.jsem si v hostelu v La Paz  změřil teplotu,a to mě utvrdilo v tom, že v autobusu nejspíše budu spát jako dřevo. S horečkou jsem koupil na nádraží lístky a po nástupu jsem se probudil až ve finální destinaci. Tady jsme poznali jeden fakt o bolivijských autobusech. Totiž, nezapínají klimatizaci a okýnka, která by šla otevřít, většina z nich nemá. Tudíž v autobusu je naprosto vydýchaný vzduch a horko jako v sauně. No nic alespoň, jsem se pěkně vypotil a v hostelu už jsem měl jenom 37.

Než jsme se ovšem vyjeli do hostelu, tak jsme na nádraží domluvili cenu s taxikářem. Když nás dovezl na místo, chtěl mluvit s majitelem ubytování, ale ten tam nebyl, což ho hrozně rozčílilo. Jenže nás to rozčílilo taky, protože požadoval dvojnásobek ceny, kterou jsme mu již zaplatili a myslel, že majitel hostelu mu to doplatí nebo že přiměje majitele, aby jsme mu to zaplatili my. No nejsme včerejší. Před úlisným dědkem jsme zavřeli vrata od hostelu a víckrát ho už neviděli.

Za těch pár dní, jsme zjistili proč je Bolivie tam, kde je a tento případ tomu jen přidal tečku. Bolivijci totiž neradi pracují, tak neradi, že ani nevstanou pro zmrzlinu, kterou prodávají a radši koukají dál do zdi. Samozřejmě neplatí to o všech, ale o většině ano. Člověk si musí zvyknout a klesnout ještě s očekáváním níž, než v jiných zemích Jižní Ameriky. Což ne každý může psychicky unést.

Hostel byl opravdu příjemný s velkou zahradou, rychlým připojení k internetu a velmi milým majitelem. Nevýhody byly v tom, že se nacházel daleko od centra, kde byly obchody s potravinami, nějaké restaurace a hlavně v podobě třech německých volunteerů, kteří byli tak líní a znudění životem, že se na ně nedalo koukat. O to horší bylo, že jejich věk,  se pohyboval okolo 19 let.

Nakonec jsme v hostelu strávili celých 7 dní. Město se nám začalo celkem líbit, hlavně místní žrádelny, kde vařily opravdu výborně a jen kvůli obědu jsme třeba jezdili hodinu do města. Vaření bylo horší,… suroviny prodávané v Bolivii jsou… vlastně nejsou, moc toho neseženete, a tak se nám stalo několikrát, že v supermarketu jsme byli opravdu hodně dlouho, než jsme přišli na to, co zkombinovat, tak aby se to dalo jíst.

Výprava do parku Toro Toro

Pořád jsme přemýšleli jestli do parku jet nebo ne. Hrozně nás odrazovalo, že musíme mít průvodce, kdykoli do parku vstoupíme. Ale to jsme ještě nevěděli, že v Bolivii to tak bohužel chodí normálně. Vypravili jsme se tedy na předem zamluvený autobus. Do parku jezdí jenom jeden autobus… tedy u nás by to asi autobus nebyl, nýbrž vrak. Dveře autobusu například drželi izolačkou, ale pořád lepší, než žádný dveře. Když jsme přišli k přepážce s lístky, která spočívala v dřevěném stolu a slunečníku, bylo nám oznámeno, že žádná rezervace pro nás udělána nebyla. Rezervaci vyřizoval totiž majitel hostelu. Autobus byl naprosto plný a bylo nám tedy nabídnuto místo na polštáři v uličce autobusu.

Kombinace začátku blogu a posledního odstavce napovídá, že tuto variantu jsme odpískali a šli se ubytovat opět do našeho hostelu, kde jsme mimochodem nechali jeden baťoh s nepotřebnými věcmi. Majitel se dušoval, že všechno zařídil a my jsme mu i věřili, nicméně dal nám lepší pokoj, než minule a my jsme si mohli v klidu si odpočinout.

Ráno jsme si řekli, že to je osud a park Toro Toro, do kterého se nám ani moc nechtělo jsme vynechali uplně a ten večer jsme odjeli tam, kam turisti nejezdí.