Cajas následuj značku

Vstávání bylo opravdu těžké, ale opět jsem nazul moje mokré boty se zatnutými zuby a vyrazili jsme. Cesta zpět byla horší, než kterou jsme šli před dvěma dny, plná bláta a dokonce jsme se museli prodírat mini lesem u jezera, ale úspěšně jsme došli k rozcestí, kde jsme začali trek po fialové značce. Fialová značka měla trvat asi 8 hodin. To znamenalo, že je před náma ještě další zakempování.

Byla to spíš procházka, po můstkách, přes říčky, pomalu dolů ze svahu . Asi za tři hodiny jsme dorazili na kempovací místo a po dvou dnech intenzivních dešťů, jsme byli schopni rozdělat oheň, který téměř usušil suché boty a těšili jsme se na dlouho očekávanou horkou sprchu v Cuence následující den v poledne. Navíc jsme na místo dorazili ve 4hodiny odpoledne

Ráno jsme vstali do deště znovu. Zabalili jsme vlhký stan a vyrazili. Poté, co jsme tak učinili začalo pršet víc a víc.

Hned po pár metrech jsme začali jít kolem dalšího jezera a jako v předešlých dnech jsme šli tak hustou mlhou, že jezero podél, kterého jsme šli už nebylo ani vidět. Po pár metrech jsme opět měli rybník v našich botách a půda byla tak nasáklá, že nebylo místo bez vody a bláta.

Po pár kilometrech jsme uhnuli od jezera nahoru a začali vystupovat na horu. Do teď vlastně nevím, jestli to byla stezka s tolik tekoucí vodou nebo jednoduše vysokohorská říčka. Každopádně celé stoupání nám trvalo asi hodinu a půl a bylo jasné, že určitě nebudeme v poledne v Cuence, tak jak jsme si to naplánovali.

Bylo to jako když Cajas nás nechce pustit ze svých spárů. Celou dobu jsme si opakovali, že to nemůže být horší. Ale bylo, to už jsme se museli jenom smát. Když jsme vylezli na horu, byl tak silný vítr, že jsme se sotva drželi na nohou. Tak jsme rychle přeběhli sedlo hory na kterou jsme vylezli a spatřeli jsme v dálce červený dům, dole v údolí.

To byl východ z parku. Podívali jsme se dolů do údolí a před námi byla tundra, mlžný prales, tropický prales a savana. 4 pásma. Museli jsme to přejít za 4 hodin. Doslova jsme doklouzali po strmém kopci do mlžného pralesa. Opravdová zábava začala v mlžné pralesu, kde vedla jedna cesta, která byla naprosto promáčená. Nejdřív jsme se snažili hlubokému blátu vyhýbat, ale poté jsme rezignovali na všechny snahy a jen jsme šli.

Někdy jsme zabředli po kolena, ale většinou s každým krokem jsme zabředli po kotníky. Naše tempo se tímto velice zrychlilo. Deštný prales byl ještě horší, ale zase jsme viděli různé ptáky a papoušky. Chlad a vlhkost byl naší součástí a po všech dnech jsme si zvykli. Můžu do konce říci, že cestu jsme si začali užívat. Příroda kolem byla krásná a my byli motivováni časem.

Savana byla krásná, příroda podobná jako v čehách. Hlavně zde bylo sucho a my jsme mohli opět o něco zintenzivnit naší chůzi. Cestou jsme potkali stádo lam, ale nechtěli se fotografovat. Konečně jsme došli k červenému domečku, ale zde nebylo nic otevřeno. A proto jsme dál pokračovali, tentokrát už po silnici. Potkali jsme první lidi, který vypadali opravdu elegantně a voněli parfémem. My jsme měli bláto všude. Koukali jsme jeden na druhýho jako z jiný planety.

Na hlavní silnici jsme dorazili asi v půl páté. Bágly jsme hodili do odstavného pruhu a Veronika se šla převlíct za ceduli. V té chvíli, jak na potvoru samozřejmě, autobus, který jel do Cuenci na mě začal blikat a troubit. Autobus jsem nechal v klidu projet s představou, že určitě za chvíli pojede další, ale všechny ostatní autobusy byly plné. Po hodině čekání Veronika začala, stopovat a první auto, které projelo kolem nás zastavilo. Opravdový gentleman, který nechtěl, ani nic zaplatit, nás přivezl zpět a my si mohli konečně vychutnat dlouhou horkou sprchu.

Cajas je skutečná divočina se vším, co přichází s ní. Může vás vzít na místa, která jsou zcela nezmapovaná, a kde bylo před vámi jen pár lidí. S batohem, 15 a 20 kg ve 4000m, je to jak zábava, tak adrenalin. Navzdory všem nepřízním počasí jsme si vše užili a musím říct, že díky také špičkové výbavě, kterou jsme měli. A teplá sprcha v hostelu po tom… jsme ještě nezažil lepší pocit!

Po téměř 4 měsích, co tento překlad dělám, stále myslím na Cajas každý den. Byl to opravdový zážitek…vytrvalost a souhra zde hrály hlavní roli.