Poslední Zastávka

byla první věta kterou jsem uslyšel když se otevřela vrata hostelu. V tu chvíli jsem si pomyslel, kam jsem to zase vlezl. Ano, v recenzích hostelu psali, že majitel je naprostej šílenec, ale kdo dnes není?

Odkud jedeš, ptá se mě nakrátko ostříhaný, malý, vysvalnatělý Brazilec kolem 40let s očima upřenýma pevně na mne. Z Trindade, povídám mu. Hmm, pěkná štreka, říká. Během sekundy mi probleskne celá cesta z hipíí vesnice. V 5.30 budíček na pláži, přejezd vodním taxíkem do civilizace, odtud dvěma autobusy do Trindade, zabalení věcí, chytnutí autobusu do Paraty, tam čekání 3 hodiny na první volný autobus do Ria, v Riu čekání 3 hodiny na první volný autobus do Buzios. V rychlosti kouknu na hodiny, kdy jsem vůbec dorazil. Devět hodin večer. No co, osprchovat a rychle do postele. V tom by mi ale nesmělo mezi tím vším uvažováním přistát pivo v ruce.

Surfování v Buzios

Do Buzios jsem přijel, jak jinak, než kvůli surfování. Kde jinde by měly být vlny než tady, kde se koná mistrovství Brazílie v surfingu. A opravdu vlny vypadaly skvostně, místní vesele surfovali a já s Eduardem (to je ten vrrrrrrr, hey bro) jsem šel půjčit surf. Už jsem si zvykl, že v Brazílii je všechno nejdražší… dvě hodiny jízdy obyčejným autobusem 22 USD, ubytování které jsem sehnal jinde za 7 USD, tady 17 USD a cenu surfu jsem radši vytěsnil z paměti. Do vln jsem se vrhl nebojácně a za pár sekund jsem byl zase na břehu. Voda byla jak led. Trochu mi to připomínalo surfování v Pichilemu. A měl jsem pravdu. Den před tím než jsem přijel, přišly patagonské proudy. Nic naplat, že na druhé pláži vzdálené 2km měla voda 29. Na té se ale nedalo surfovat. Neopreny zde nebyly k zapůjčení vzhledem ke „stálé teplotě vody 29“. První den jsem vydržel 2 x 15 minut, poslední už 2 hodiny. No evidentně na všechno se dá zvyknout. Navíc hostel byl 2 minuty od pláže, takže nebyl problém zajít na surf 2x denně.

Hostel Local Friend

Někde jsem četl, že jsou lidi, kteří se narodili, aby vedli hostel. Myslím, že tohle naplnili za celý můj pobyt v Jižní Americe 4 vlastníci. Jedním z nich byl i Eduardo. Kuchař, který 3 roky cestoval po světě. Měl svou restauraci na Novém Zélandu a nyní se usídlil tady, kde ve své luxusní kuchyni dával kurzy vaření a samozřejmě provozoval hostel. Eduardo říkal, že je původně z jihu Brazílie a jde po něm místní mafie, protože byl jejím členem. Proto jsme ho nesměli nikdy vyfotit. No tohle tvrdil do konce mého pobytu všem, co se zde ubytovali. Kde je pravda, to do teď nevím. Jedno je jisté, ať jsme si vzpomněli na cokoli, to zařídil. Třeba jsme o tom jenom mluvili a on zvedl telefon a zavolal tam. Nebo šel se mnou několikrát na pláž vyjednat cenu za prkno. Když jsme měli hlad, uvařil nějakou specialitu, nebo jen tak přinesl každému drink, který namíchal. Jeho příběhy pak byly tak bláznivý, že jsme někdy jenom zírali a jindy jsme se smáli pod stolem. Já jsem měl ale taky co vyprávět, a protože jsem surfoval jako on, docela jsme si padli do noty.

Na útesu

Jednoho dne nám Eduardo chtěl ukázat pláž, o které vědí jenom místní. Bylo krásné ráno. Při odlivu se na pláži válely uvízlé malé rybky, které děti zachraňovaly a házely zpět do oceánu. Našli se ale i záškodníci, třeba pes, který hozené rybky zpět do oceánu chytal a žral. Pláž ale nebyla to hlavní, kvůli čemu jsme sem přišli. Na okraji pláže se nacházel 5 metrů vysoký útes, ze kterého bylo vidět na celou lagunu. S Eduardem jsme vyšplhali na vrchol útesu. Koukl na mě a řekl, teď se podívej na hladinu a pod ní… Ve smaragdově průzračné laguně jsem najednou uviděl jedním pohledem 16 želv zelených. Alespoň tolik jsem jich stačil napočítat, muselo jich tam být ale rozhodně víc. Zatímco želvy oškubávaly řasy z útesu a některé se dokonce na něm slunily, my jsme se posadili a jen tiše je pozorovali. Eduardo se na mě najednou podíval s vážným výrazem, jako by mi chtěl něco velmi důležitého sdělit..

Víš Michale… na svých cestách jsem si vytyčil jednoduchý cíl...  Jaký cíl máš na mysli? Sbalit co nejvíc holek? Ptám se Eduarda s úsměvem. Ne, mluvím tentokrát zcela vážně, pokračoval Eduardo… Dal jsem si za cíl být v životě šťastný každý den. Miluju oceán a proto jsem se přestěhoval do Buzios. Každý ráno před snídaní si jdu zaplavat, pak ještě před obědem a večeří. Když mám málo hostů, snažím se surfovat. Jsem opravdu šťastný ve vodě, ale ani tohle ke štěstí nestačí. Zjistil jsem, že být šťastný je mix věcí. Musíš dělat to, co Tě baví a nemyslím jenom kariéru. Třeba já, když hodně prší, vezmu to svý rezavý kolo na kterém jezdíš do supermarketu a projíždím ulice. Voda stříká všude okolo mě a na mě. Lidi si tady klepou na čelo, že jsem blázen. No co, možná, ale já žiju podle sebe. Jsem svobodný od konvencí, které většinu lidí svazují od skutečného štěstí. Neméně pak důležitou částí štěstí je okolí, ve kterým se nacházíš. Například sousedi. Než  jsme došli na pláž, tak jsem se pozdravil se všemi, co na ulici pracují, prohodil s nimi pár slov a některým jsem Tě i představil. Jsi v Brazílii a nikdy nevíš, kdy budeš od někoho potřebovat pomoc, nebo oni od Tebe. Také chodím po ulicích a obchodníkům vysvětluji, že turisty nemůžou okrádat. Že tenhle způsob obchodu se jim nikdy nemůže vyplatit. Okolí jsou i moji klienti. Je pro mě potěšením jim něco zařídit nebo ukázat, i když bych to nemusel dělat. Chci jim ukázat tuhle lagunu se želvami, protože právě ta odráží, jak všichni můžeme žít vedle sebe šťastní, i když máme každý jiný způsob života, dokud vše bude v harmonii. Kdyby voda tady byla špinavá, umřou řasy a želvy se tu již neukáží. Zůstane jen písek, skála a hnijící voda. Vždy jsem nebyl takový, trvalo mi to několik let, než jsem se k tomu prokousal. Cestování a poznávání mi otevřelo oči a začal jsem mít chuť a cíl něco u sebe změnit, být každý den o trochu lepší…

Oněměl jsem v úžasu, od takového „loco bro“, bych tohle nečekal, ale přehrál jsem si celý týden, co jsem tu byl a opravdu tohle vše naplňoval.

No, už bylo dost povídání, řekl Eduardo. Jdeme skočit k těm želvám a zaplavat si s nimi. Rozeběhl se za svého pokřiku vrrrrrrrrrrrr a skočil do vody. Sedíc na kraji útesu jsem čekal, jestli skok z pěti metrů přežil. Uviděl jsem Eduarda, jak se vynořuje z vody a huláká na mne… „co tam ještě děláš, skoč!! “ Při rozběhu a následným skoku jsem si pomyslel, že to byl opravdu nejspíš osud sem dojet. Dostat recept na štěstí 24 hodin před odletem od člověka, z kterého štěstí doslova vrrrrrrrrrní!!