Buenos Aires

Řeknu vám, byl jsem rozhodnutý, že do Argentiny nikdy nepojedu. Prakticky od všech domorodců v Jižní Americe jsem slyšel, jak jsou namyšlení, a že to jsou Francouzi Jižní Ameriky. A kdo mě zná, ví, jak to s Francouzema mám :).

No a jak jsem se sem tedy dostal?

Inu, to máte tak. Můj plán byl odjet na Velikonoční ostrov, což byla prakticky náhrada za Patagonii, kterou jsem se rozhodl vynechat, a poté se vydat do Prahy. Ale před cestou jsem objevil jednu věc…Letenky ze Santiaga zdražily natolik, že bych se domů vrátil za rozumnou cenu až bůh ví kdy… V tom vrátit se „až bůh ví kdy“ jsem zrovna problém neměl. Ale problém byl ten, že Santiaga jsem se nabažil a měl jsem chuť se někam hnout.

Jak jsem psal v blogu o Santiagu, jsou zde dva směry, Patagonie a Mendoza v Argentině. Obě varianty byly pro mě nepřijatelné, a tak jsem týden hledal ( ne, že bych v tom ležel týden, ale záleželo, kdy zrovna fungoval internet ). A našel jsem téměř za poloviční cenu letenku…

Santiago – Buenos Aires – Iguazu Falls – Rio de Janeiro – Praha

Celý tento trip trval 3,5 týdne. Byl jsem tím poměrně nadšený, že nebudu muset tvrdnout na jednom místě, ale podívám se pohodlně na tři další velmi slavná místa.

Cesta do Buenos Aires

Letadlo bylo zpožděno jednu hodinu, kvůli nefunkčnímu zábavnímu systému v letadle. Během letu jsem si vyslechl tedy celou historii Iron Maiden od holandského pána, který byl jejich věrným fanouškem a cestoval po všech koncertech v Jižní Americe.

Když jsem se ocitl na nejmenším letišti v hlavním městě, které jsem kdy viděl, tak cestou k východu se na mě nepokrytě a laškovně smály holky. Vůbec jsem nevěděl proč, až jsem se musel v zrcadle zkontrolovat, jestli nemám wafli z letadla přilepenou na bradě. Ale později jsem si uvědomil, že všechny dívky byly blond a modrooké, no a já jsem taky modrooký a skoro blond. Třeba tu funguje nějaká kasta či co?!

Po hodině všech možných a nemožných kontrol jsem se ocitl konečně venku z haly. Na letišti se nacházely tři bankomaty a ani jeden mi nechtěl dát peníze. Nakonec jsem tedy skončil v místní bance, kde jsem si opět počkal hodinku na odbavení. Je to totiž jediná směnárna na letišti. Tady jsem opravdu děkoval prozřetelnosti, že v Santiagu jsem vyměnil 300 USD. Jinak vůbec nevím, co bych dělal.

Na informacích jsem se zeptal, jak se z letiště dostat. Paní mi poradila v zásadě dobře, ale jaksi jsem si nedokázal dát vše dohromady…

Dostat se z letiště, které je od centra vzdálené 38 km je následující…

Taxíkem: na cenu jsem se ani neptal. Autobusem: 16 USD. Linkovým autobusem: 0,25 USD. Protože jsem měl pořád dost času, vybral jsem si jako způsob dopravy linkový autobus, který jede do centra o půl hodinu delší dobu než letištní. V čase vyjádřeno, cesta tímto autobusem trvá 2 hodiny. Nejdříve jsem si ale musel koupit kartu na MHD.

Policajta na letišti jsem se zeptal, kde si můžu tu kartu koupit. Řekl jsem to španělsky, on na to ať mluvím anglicky, na což mi odvětil opět španělsky. Připomnělo mi to občany jedné nejmenované země mezi Španělskem a Velkou Británií. V autobusu jsem byl jediný, kdo na letišti nepracoval. Po přerušovaném spánku jsem se dostal do centra města opravdu až za slibované 2 hodiny. Hostel jsem našel velmi snadno, i když byla už tma.

Buenos Aires

respektive centrum, jelikož nikde jinde jsem nebyl, mě opravdu překvapilo. Není to tak hezké město jako Santiago. Ale to je jen můj ojedinělý názor. Vypadá to tu jako něco mezi Madridem a Lisabonem. První, co vám vyrazí dech, je rozloha města. A hlavně to pocítíte na rozloze centra. To město snad bylo budováno už s tím záměrem, že jednou bude velkolepé. Přes srdce města vede magistrála, která má v každém směru 9 pruhů pro auta a 2 pro metro, mezi tím je ještě nějaká ta zeleň. Památky jsou monumentální, převážně v antickém stylu, stejně tak budovy z počátku minulého století. Je opravdu vidět, že Argentina byla před první světovou válkou druhou nejbohatší zemí na světě.

Na ulicích se tančí tango a tento tanec  vládne i místním barům a restauracím.

Také jsem viděl místní nedělní trh, který byl asi nejsmysluplnější v celé Jižní Americe. Daly se zde totiž sehnat vkusné věci do domácnosti, oblečení nebo místní jídlo a samozřejmě vše potřebné pro tango.

Táta by mi nikdy neodpustil, kdybych si v Argentině nedal steak, respektive All you can eat. Jak mi bylo slíbeno, když jsem odcházel, cítil jsem se jako kráva. Po této večeři jsem vytuhnul na recepci zabořenej v pohovce již v devět a spal jsem tam až do půlnoci.

Mechanicky otevírající květinu dle slunce a neméně slavný hřbitov, který je nedaleko, jsem minout nemohl.

 

Na Buenos Aires je viditelná jedna věc. Centrum a downtown jsou výstavní, ale kousek od centra, kam jsem zabloudil, už to tak nevypadá. Na někdejším přepychovém městu jsou jasně viditelné jizvy, které zde zanechalo několik finančních krizí. Moje kamarádka – ekonomka – Argentinka říkala, že ceny jsou zde tak vysoké díky ekonomické situaci a inflaci. Střední třída prakticky zmizela a Buenos Aires nebo v podstatě celá Argentina je jen pro 10% nejbohatších. A za sebe musím potvrdit, že z města to bylo opravdu cítit.

Ale i přes to jsem byl překvapen, že Argentinci jsou milí a vždy se snaží pomoci. Myslím, že jejich pověst pochází od jejich neschopnosti přijmout jiný názor, než ten, co zastávají, i když je viditelně chybný. Například, když jsem se ptal na cestu na letiště autobusem. Odpověď zněla, že tam žádný autobus nejezdí. Vzápětí jsem našel na internetu, že jezdí. Při odchodu jsem jim to jen chtěl říct, aby tu informaci měli a mohli dalším cestovatelům lépe pomoci. Přestože jsem jim řekl číslo autobusu a ukázal jim to na internetu, tak mi tři lidi na recepci řekli, že to zjišťovali a nic tam nejezdí. Samozřejmě jsem se dle návodu na internetu dostal za 30 minut na ono letiště, z kterého jsem letěl na Iguazu Falls. Ale popravdě, tenhle povahový rys mi nijak nevadí. Zjistil jsem, že to Argentinci kompenzují opravdu milým chováním a máte hlavně pocit, že se vždy snaží upřímně pomoci a spřátelit se.